Přednedávnem měla ve Stavovském divadle premiéru inscenace Paní Bovaryová, v níž hrajete tchyni. Je to to hlavní, co teď hýbe vaším životem?
Nejčerstvější. Abych řekla pravdu, nenechávám moc role hýbat životem. Jednak jsem už na to velká a jednak, a to hlavně, dosud to nikdy nebyly role, které by měly sílu tím mým životem otřást. To nemluvím ani tak o jejich velikosti, spíše o významu a nějakém sáhnutí si do temnot, které v sobě mám. Takže matka Bovaryová je pro mě nejčerstvější odevzdaná práce, co teď ve mně nějaký čas rezonovala.
Člověk si po premiéře potřebuje nějakým způsobem potvrdit, že ty tři měsíce života, kdy doma chyběla teplá strava, nebylo uklizeno a vlastně nedělal nic jiného, než že ráno odjel na zkoušku a vracel se večer po představení, přinesly nějakou odezvu a že to všechno mělo nějaký smysl. A nemusí to nutně být odezva ze všech stran kladná. Myslím, že názorová tříšť je v živém umění zdravá. Kdyby se líbilo všem stejně, bylo by to podezřelé, zavánělo by to nějakým Avatarem. Takže se opatrně rozhlížím, čekám na reakce a přemýšlím, jestli ten titul bude úspěšný u široké vrstvy lidí, protože o to jde v Národním divadle především.
Kopec v podobě manželovi závislosti už jsme zdolali, teď kráčíme po náhorní plošině a já doufám, že to tak potrvá do konce našeho společného života.