S krizí divadla v době koronaviru přišel boom audioknih. Martin Preiss patří v tomto směru k nejžádanějším „interpretům“. „První kontakt se čteným textem proběhl už na DAMU, kdy jsem začal pracovat v Českém rozhlase. Tam jsem prošel těma nejlepšíma režisérskýma rukama a školením,“ říká.
Sám je překvapený, že je mezi posluchači o audioknihy takový zájem. Podle něj podněcují představivost. „Interpretace knížky je vždycky nějaká interpretace, ať už moje nebo režiséra. Je to jako s klasickou hudbou, která se dá zahrát několika různými způsoby. Existuje partitura, nějak to autor zamýšlel, ale dá se tomu dát i trošku jiný aspekt, ukázat to v jiném světle,“ míní.
Herec Martin Preiss
Je rád, že se zadavatelům jeho hlas a projev líbí, ale pomalu je už nestíhá uspokojovat. Nicméně svému otci Viktorovi Preissovi přebytky nedohazuje. „Tatínek trošku zlenivěl, do ničeho se mu moc nechce. Občas si akorát zajede do rozhlasu, ten má stále rád a tam pracuje na nějaké dramatické tvorbě s lidmi, se kterými je mu dobře. Jenomže generace, na kterou byl zvyklý, už pomalu z tohoto světa odchází a s mladými režiséry se tolik nezná, nebo neslyší úplně na jejich požadavky. Takže se ta jeho práce zredukovala,“ prozrazuje Martin na svého otce.
Vondráčková a Preiss převzali Thálii, ovace sklidil Alfred Strejček |
Ale je to podle něj pochopitelné, za rok otci bude osmdesát. Je rád doma, v klidu, kde maluje svoje pozitivistické obrázky, o které je velký zájem,“ říká dále Martin Preiss. Prodává je v galerii v Úštěku, kde jsou jeho díla v dobré společnosti – ať už Ivy Hüttnerové či Adolfa Borna.
Výtvarné umění provází Preissovy už několik generací. „Dědeček mého otce byl akademický malíř, učil na Akademii výtvarných umění, tam to asi začalo. A v průběhu života jsme malovali více či méně úspěšně všichni. Ale já to beru jenom jako takovou arteterapii, jednou za čtvrt roku to na mě přijde a něco vytvořím,“ vypráví o své výtvarné činnosti.
Jana Preissová a Viktor Preiss (2. prosince 2014)
„Myslím, že se to lidem líbí, spousta jich už projevila zájem ty obrazy ode mě koupit. Ale já k nim mám osobní vztah. Symbolizují pro mě určité období nebo situaci, ve které jsem je maloval, takže pokud si někoho vážím a hodně mi na něm záleží, tak mu obraz věnuji, ale většinou si je nechávám,“ dodává.
Na rozdíl od Viktora Preisse jeho manželka Jana Preissová stále ještě hraje. Více než tři desetiletí je členkou Národního divadla. „Zaplaťpánbůh, že je činná, byť těch sil ubývá a je to pro ni stále náročnější. Vždycky, když odchází z domova, tak z legrace říkáme, že umírá. V tu chvíli je pro ni nepředstavitelné, že by měla vystoupit na jevišti. Ale pak jakoby střihem - což je taková zvláštní terapie divadlem - ožije, začne myslet na něco úplně jiného a hraje,“ vypráví. „Veškeré natáčení už ale odmítá, nechce, aby se na ni lidi dívali, když už je stará, takže má jen to divadlo. A to je dobře, jinak by doma zešílela nudou,“ dodává.
OBRAZEM: Jak šel čas s půvabnou herečkou Janou Preissovou |
Vzhledem k věku sužují Janu Preissovou všelijaké bolesti a zároveň trpí nervozitou, aby všechno dobře dopadlo. Ale nakonec je schopná zachránit celé představení, když například kolegovi selže paměť. „Stalo se to nedávno, její bývalý spolužák skočil (vynechal) stránku a vůbec o tom nevěděl. A ona byl schopná tu situaci dohrát tak, aby mohli vůbec pokračovat. Zachovala chladnou hlavu, v tomhle je zase pragmatik,“ říká Martin Preiss.
Jeho druhá manželka Martina Preissová, s níž vychovává dva syny, má kořeny na vesnici. Ale ani Martin se nepovažuje za ryze městské dítě. „Sice jsem se narodil na Vinohradech, ale žil jsem tam jenom do pěti let. Pak jsem jsme se odstěhovali do Kunratic a já chodil dva kilometry pěšky do školy. Dneska je to jedna z nejžádanějších čtvrtí, ale tenkrát to byla periférie a já dělal to, co každý druhý kluk odtamtud. Lezl jsem po stromech, běhal po polích, která jsou dneska zastavěná…,“ vzpomíná na své dětství.
Martina Preissová a Martin Preiss
„A kromě toho jsem celé léto trávil s rodiči na chalupě v jižních Čechách, kde jsem mezi vesnickými kluky takzvaně zvlčil. Naučil jsem se všechny lumpárny, ale taky chytat ryby rukama. Takže k vesnici jsem měl vždycky blízko, ale co se mi strašně líbí na mé ženě a její rodině, je ta jejich zemitost. To, že jsou s tím krajem, ze kterého pocházejí, srostlí. A že je tam určitá hrdost. Já říkám, že Moraváci jsou trošku jiný národ. Zemití, mají rádi folklór, speciálně v Martinině rodině se to hodně drží, stejně jako výroba vína. Mají krásný tři sta let starý sklep, o který se stará švagr se švagrovou a stále jsou činní v cimbálové muzice, kterou založil můj zesnulý tchán Antonín Stehlík,“ popisuje svoji vyženěnou rodinu.
„Vždycky se tam rád vracím, jediný problém je v tom, že už více než pět let abstinuji a to vinařské prostředí mi nedělá úplně dobře. Protože každý by se chtěl se mnou napít a já je musím odmítat. Ten kraj miluju, rád se tam zajedu podívat na den na dva, vidím se s rodinou a tím to končí,“ říká.
Preissová ukázala syna Matouše. Jeho duet s přítelkyní vehnal lidem slzy do očí |
Ani po letech abstinence ho chuť na alkohol nepřešla. I když není nezvladatelná. „Když ujedu delší štreku na kole a vidím, že si někdo dává orosené pivko, tak neříkám, že bych na něj neměl chuť, ale dám si cokoliv jiného a ten pocit žízně zaženu tak jako tak. Ale spíš je to pro mě spojené s emočními zážitky, kdy jsem na určitých místech zažil nějaké veselí, samozřejmě podpořené alkoholem a byly to úžasné chvíle, které se už asi nebudou opakovat,“ říká otevřeně.
Pokud je v zahraničí, rád jezdí zejména do Itálie, volí nealkoholické víno. „Když jsem se po něm sháněl ve Florencii před pěti lety, všichni si klepali na čelo. Ptali se, proč jezdím do Itálie, když potřebuji nealkoholické víno, co tam vůbec dělám a dnes už ho Italové sami vyrábějí. K pršutu, sýrům a olivám se hodí skvěle,“ dodává.
Matouš Preiss a Martina Preissová (13. listopadu 2025)
Jednu z posledních audioknih, které Martin Preiss namluvil, je Vítězný oblouk od E. M. Remarquea. „Myslím, že šlo o nejtěžší věc, jakou jsem dosud dělal. Bylo to přes čtyři sta stran textu a materiálu k poslechu bylo téměř dvacet hodin. Dělali jsme to i s pauzami přes dva měsíce,“ vypráví o práci s Michalem Burešem, kterého považuje za nesmírně náročného režiséra.
„Vy na to natáčení přijdete s nějakou přípravou a on vám tu vaši představu úplně rozkope, obrátí naruby, protože jak říkám, nad tím Vítězným obloukem sleduje ještě svůj vítězný oblouk,“ usmívá se. „Podle mě je to jeden z nejlepších protiválečných románů, který je až děsivě aktuální. Jde o předválečnou Paříž, rok 1939, obsazení Sudet, přepadení Polska, nástup Hitlera k moci a všichni si stále mysleli, že se nic neděje, že válka nebude. A mně ta určitá letargie, kterou prožíváme aktuálně v naší společnosti, tu dobu nesmírně připomíná. Taky se tváříme, jako že se nás to pořád netýká.“
Manžel ochořel tak, že jsem přemýšlela nad jeho pohřbem, přiznala Preissová |
Jsou ale knihy, na které je lepší se dopředu nepřipravovat. „Třeba u detektivek je žádoucí některé věci nevědět. Například kdo, proč a jak jedná, jakou má vrah motivaci… Protože pak se dostaví i pro toho interpreta během namlouvání knihy určitý moment překvapení,“ říká.
Jak bude postupovat v případě Sběratele dívek, detektivky, kterou napsal René Decastelo, ještě není známé. „Každopádně té knížce přeju úspěch a budu doufat, že to spisovateli svým projevem nezkazím, naštěstí zkušenost s detektivkami už mám,“ usmívá se.
18. května 2021 |
