Další série televizního seriálu Kukačky se blíží, jak se vám vracelo do role Terezy?
Vrátila jsem se k ní moc ráda, i když situaci, ve které se teď nachází, jí vůbec nezávidím. V druhé sérii cítím ještě větší tlak na všechny zúčastněné postavy.
Zaznamenala jste nějaké reakce televizních diváků, kteří vás potkali na ulici?
Reakce diváků byly nádherné. Často se mi stávalo, že lidi si chtěli i povídat o problému výměny dětí nebo říkali, s kým oni v seriálu sympatizují, a vypadalo to, že mnohým seriál opravdu dělal velice příjemnou třešničku za uplynulým týdnem.
Váš partner Marek Pospíchal je také herec. Jak vnímáte soužití lidí jedné profese?
Je to určitě výhoda. Myslím, že pro někoho, kdo není takzvaně od fochu, je dost těžké pochopit chod natáčení a divadla. To, že každý týden vypadá jinak. Neexistuje moc nějaký pracovní řád a pravidelnost. Ale pokud se ptáte na tohle, texty si doma moc nenahazujme. (smích) Když už jsme spolu, tak si spíš chceme říkat, co máme na srdci my, a ne co mají na srdci scenáristé.
Měli jste příležitost si spolu už zahrát?
Hráli jsme spolu ve Švandově divadle v jedné gangsterské komedii a měli jsme to moc rádi. Teď, když nad tím přemýšlím, tak nám to společné hraní vlastně dost chybí.
Matka vašeho partnera je Ruska. Současná geopolitická situace pro vás musí být jistě náročná...
Markova maminka je z Ruska, ale žije tady v Česku už 40 let. Takže si myslím, že už se spíš cítí jako Češka. Marek ale současnou situaci prožívá dost. Vidím to na něm, jak mu to od začátku války stále leží na srdci a trápí se tím. Nesnáší bezvýchodnost a neřešitelnost všeobecně a myslím, že tady to přesně takto cítí. Zná ruskou mentalitu a ví, že s tou velkou lží o ruském národě, kterou má téměř každý Rus v sobě, se prostě nedá nic moc dělat.
Máte strach?
Strach si nepřipouštím. Měla jsme ho asi přirozeně, když válka začala, ale v rámci zachování duševního zdraví mě strach opustil. Je to všechno jen důkaz toho, že opravdu nevíme, co bude další den, a je třeba být vděční a pokorní za to, co máme. Myslím, že to docela cítím i v okolí, že si lidi začali trochu méně stěžovat. I když by bylo na co.
Říkáte, že se v životě snažíte řídit intuicí. Jak vám to jde?
Se svojí intuicí jsme spokojená moc. Je to opravdu můj věrný detektor všeho, nejčastěji asi v pracovních věcech. V rozhodování, do čeho jít a do čeho ne, se kterými lidmi to bude fajn a podobně. Protože naše povolání se nedá moc dělat s někým, s kým necítíte společnou notu. Nebo mě by rozhodně takováto práce netěšila. Takže tam mi třeba intuice většinou dobře řekne, jestli to bude stát za to, nebo jestli se budu trápit.
V jaké fázi je budování vašeho rodinného hnízda?
S domečkem je to tak, že konečně bydlíme. Máme ho krásný, i když nám ze stropu ještě visí žárovky na drátu. Nevadí. Bydlíme a je to skvělé. Postavili jsme ho s ohledem na nastupující ceny stavebních materiálů opravdu za pět minut dvanáct. Teď se pomalu pouštíme do budování zahrady. Marek je v tom úžasný. Hodně ho to baví a má pevnou vůli to hnát dopředu. To mě třeba dost chybí. Pevná vůle.
Nesympatizuji s úplným vžíváním se do postavy, líčí Dancingerová |
Bydlení v Praze vám chybět nebude?
Co se týče bydlení v Praze, tak si ji užiju, když jedu hrát. A většinou mi to stačí. Stěhování na jaro byla taky moc dobrá volba. Uvidíme, co podzim a zima, to si možná vzpomeneme na náš byt kousek od divadla až půjdeme večer na vlak. Ale třeba taky ne. (smích)
Co pracovního máte právě před sebou?
Na podzim hned po Kukačkách mě čeká natáčení dalšího seriálu. Nemůžu říct ještě, o co se jedná, ale osobně se na to těším velmi. A co se týče divadla, tak začátkem roku 2023 budu zkoušet v Činoherním klubu, což je moje domovská scéna a je mi tam strašně dobře. Činoherák má prostě to něco, co v žádném jiném divadle takhle necítím. Zkoušet a hrát tam je fakt za odměnu. Určitě zvu na představení Ošklivec nebo Macbeth, kde hraju, ale přijďte i na ta představení, kde nehraju, protože stojí za to fakt všechna. Moje sezona prostě vypadá parádně!
