V seriálu Slunečná hrajete tak trochu potvoru. Jak svou roli vnímáte?
Já si myslím, že všichni ve Slunečné jsou vzorky toho, jak je to v reálném životě. Samozřejmě, že Diana je potvůrka, o tom žádná. Každý máme v sobě plusy i minusy a nějakého raracha. Někdo více, někdo méně. A někdo s tím umí nakládat a jiný ne. V seriálu jsou i postavy, které jsou agresivnější – to samozřejmě bráním tu svou, jinak bych ji nemohla hrát. Snažím se v ní najít to maximálně dobré. A to, že tam občas něco „prokvete“? Je to zajímavé koření.
Vychutnáváte si, že můžete být seriálovou mrchou?
Jo! Moc si to užívám. To vám řekne každý herec, že záporáci se hrají vždycky lépe než kladní hrdinové. A takováhle potvůrka non plus ultra, to je opravdu bezvadné. Je to krásně napsaná postava a opravdu si s ní hraji. Velmi mě to baví a musím říct, že jsme se dobře bavili i na place při natáčení. Vždycky jsme se po každé klapce objímaly s Danuškou Batulkovou, protože jsme na sebe chvíli předtím štěkaly. Máme se tak rády a musíme si říkat takové hrozné věci… Ale je to krásné, je to bezva.
Myslíte si, že se jako diváci dočkáme nějaké rvačky ve stylu seriálu Dynastie?
Nemůžu prozrazovat, ale myslím si, že ne. Asi bych se nechtěla s někým prát.
Jste nejen herečka, ale i vyhlášená kuchařka. Je tu podzim. Co bychom teď měli ideálně vařit?
Podzim je ideální pro kuchaře. A pro kuchařky samozřejmě, abych byla genderově správná. Zkuste dýni. O zvěřině nebudu ani mluvit, zvěřinu miluji a ta se dá udělat krásně, všechny ty guláše a ragú. Ale pojďme klidně jen na tu dýni hokkaidó, která je výborná třeba upečená. Dáte ji na plech, upečete, pak rozmixujete na pyré nebo rozmixujete s vývarem a máte krásnou polévku. Je to zdravé, krásné, dobré, podzimní a docela levné.
23. března 2018 |
Kdo vás učil vařit?
Učila jsem se sama. Do nějakých dvaadvaceti let jsem vařit vůbec neuměla. Pak jsem se odstěhovala od rodičů a najednou mi nikdo nevařil, a tak jsem s tím musela začít.
S kuchaři mám soucit, nejsem prudící zákazník, říká Markéta Hrubešová |
Jak vypadaly ty první pokusy? Byly to i čínské polévky a krupicové kaše?
To víte, že jo. Na kaše moc nejsem, ale čínské polévky byly, i různé jiné polévky z pytlíku. Ale ono se to jednak člověku brzy přejí a taky mi z toho nebylo úplně nejlépe. Myslím, že člověk si má jídlo užívat a má mu po něm být dobře a nemá tiše trpět. Takže jsem pak začala zkoušet vařit a ono to najednou šlo. A zjistila jsem, že to vlastně není tak těžké.
Jste stálou majitelkou pěkné postavy, umíte se i vkusně obléct. Co děláte pro to, abyste byla fit?
Řídím se heslem všeho s mírou. Zákon o vydání energie zkrátka funguje. Takže když někdy trošku hřeším, což dělám ráda, protože si myslím, že hřešit je sexy, jdu si zacvičit nebo chodím pěšky. Ale netrápím se. Snažím se mít ráda, mít pozitivní myšlení a být na sebe hodná. Je důležité mít hlavně vyrovnanou psychiku a nelítat nahoru a dolů.
Nejhorší jsou takové ty extrémy v životě i v jídle. Když si člověk řekne, že najednou bude jíst úplně všechno a hodně a potom nebude zas jíst nic. A nic mezi tím. Já si radši dám od všeho trochu, ale rozmazluji se tím, a když si dám trochu víc toho dobrého, tak si zase pak trošičku uberu.
Markéta Hrubešová a její dcera Christel (2018)
Máte raději klasické hranolky, nebo chřestové?
Chřestové? Já myslím, že to je skoro škoda chřestu, že ho hrozně utrápíte. Chřest je bezvadný, když je dělaný samotný jenom tak na páře nebo prohozený na másle. Je škoda ho trápit smažením a dlouhým restováním. Chřest je od toho, aby byl chřestem, a hranolky jsou hranolky. Když jsou domácí a s domácí majonézou, tak si je ráda dám.
Když mám hlad, jsem protivná, přiznala Markéta Hrubešová |
Utáhla jste někdy coby gurmánka někoho na jídlo?
Láska prochází žaludkem, to určitě, pod to se podepíšu. Ale není jediným „tmelitelem“ jakéhokoli vztahu. Takže když jde jenom o jídlo, tak to nefunguje. Musí tam být ještě mnoho dalších faktorů.
U vás je to bezpochyby ještě půvab a intelekt…
Ani intelekt, ani další půvaby vždy nestačí. Je to hlavně o trpělivosti, vzájemné úctě, o tom nestavit dopředu svoje ego. Musíte se vždy snažit poslouchat toho druhého. Ale když on vás nechce poslouchat, tak tomu stejně neporozumíte.
Markéta Hrubešová (2005)
Narazila jste někdy s tím, že jste samostatnou ženou, která se sama dokáže uživit?
Ano. Ale já o tom strašně nerada mluvím. Myslím, že tyhle věci lidé nemají moc říkat. Takové to „Hele, podívej, já jsem úplně samostatná“. To je asi úplně to nejhorší, co můžete komukoli říct, ať už ženě, nebo muži. Takové věci se neříkají. Když máte hodného a vhodného partnera, tak on to ví a nemusíte mu dávat nějakou nálepku na čelo, to je nesmysl a nevyplácí se to.
S dcerou jsme nejraději spolu, přiznává Markéta Hrubešová |
Jak vzpomínáte na devadesátá léta?
Je štěstí, že mám jako svědky ty své devadesátkové filmy. Myslím si, že to bylo fajn a hezké. Pro mou dceru je to opravdu období brontosaurů a pak hned devadesátky. Ale dobrý.
Spousta lidí zavírá dnes oči nad tím, co v devadesátkách prováděli, a dělají, jako by se to nestalo. Vy asi nebudete jedna z nich…
Ne. Já jsem vděčná za každý den ze své minulosti. Nic bych neměnila a ani bych zatím nešla na nějakou plastiku. Protože říkám: „Víte, kolik mě to stálo? Všechny ty vrásky?“ Nebylo jednoduché si všechny vytvořit, ale byly vytvořeny s láskou. Nelituji jednoho jediného dne.
4. října 2021 |
