Máte poměrně exotické křestní jméno...
Rodiče mi tvrdili, že ho kdysi zaslechli v nějakém cizím filmu, ale kdoví, jak to bylo. Na jméně moc nezáleží. Když se podíváte do zemí o kousek níž, tam je takové jméno úplně běžné.
Proč jste si vybral právě herectví?
Do svých sedmnácti let jsem vůbec netušil, že se něčemu takovému budu věnovat. Studoval jsem průmyslovku, a v té době jsem se až po uši zamiloval, což bylo velmi osudové. Ta dívka chodila na hodiny herectví k Jiřině Steimarové, která ji připravovala ke zkouškám na DAMU, a jednou mi povídá: „Ty jsi takovej ksichtomet, měl bys to herectví zkusit taky!“ Mě ale zajímala ona, ne nějaké herectví. Nicméně mě s sebou jednou k paní Steimarové přivedla, a já u ní už zůstal. Jak jsme se pak s tou dívkou rozešli, už vůbec nevím. Jakou v mém životě ale měla sehrát úlohu, je dnes už více než jasné.
Na DAMU jste se pak dostal na kolikátý pokus?
Až na ten třetí. Paní Steimarová měla skvělou pověst, co se týkalo přípravy uchazečů. Její studenti byli u zkoušek nazýváni perfektně vydrezúrovanými závodními koňmi. Proto nám, i přes to, že nás ještě s kolegou Tomášem Kargerem hned nepřijali, doporučili, ať zatím začneme hrát divadlo, že tam potřebují syrové talenty. Oba jsme nastoupili do angažmá v Mostě coby elévové a začali hned divadlo hrát.
Co na to říkali vaši rodiče?
No zejména mamince se to moc nelíbilo. Jak už to tak někdy bývá, chtěla si skrze mě splnit své sny, a těšila se, že ze mě bude právník. Na paní Steimarovou byla tehdy neuvěřitelně naštvaná. Myslela si, že mě úplně zblbla. Dokonce spolu měly vyhrocený hovor, kdy ji máma osočila, že mi zničila život. Když jsem si pak sbalil kufry a odešel do Mostu, rok jsme spolu téměř nekomunikovali. Byla to pro nás všechny obrovská škola, než rodiče pochopili, že osudu se prostě jen tak vzepřít nedá.
Na DAMU jste byl vyhlášený rebel…
Ano, chtěl jsem na sebe za každou cenu nějak upozorňovat. Ale byli jsme mladí, obří ego nám rostlo až ke stropu a podle toho jsem se choval i já. Když se mi něco nelíbilo, řešil jsem to vyhroceným způsobem. Místo abych to přijal, což bych třeba udělal dnes, šel jsem do odporu a s tou situací jsem bojoval ze všech sil. Protože přece já mám vždycky pravdu, ne? Zpětně vidím, jak ti lidé, kteří mi v mých očích házeli klacky pod nohy, mi vlastně neuvěřitelně pomáhali v mém probuzení se z toho egoistického snu, že všechno by mělo být tak, jak chci já. Jak už ale dnes taky vím, všechny události jsou vždycky víceúrovňové. Zase jsem díky konfliktům třeba poznal, jaké lidi mám okolo sebe, kdo se za mě postaví a pomůže mi, když mě třeba ze školy chtěli vyloučit. Kdy jindy poznáte, kdo jaký je, než když vám jde o krk?
Už ve druhém ročníku jste dostal jednu z hlavních rolí v seriálu Chlapci a chlapi. Prý to bylo právě díky vašemu rebelskému naturelu?
Režisér Evžen Sokolovský byl také nejprve jedním z těch, kdo mi vyhrožovali vyhazovem. Nesouhlasil jsem s režijní metodou jeho studenta, který režíroval nás, studenty herectví. Pan Sokolovský mě ale donutil, abych se možná poprvé nad sebou zamyslel a vyhodnotil, zda je pro mě důležitější být za každou cenu egoista ve smyslu rebel, anebo sklonit hlavu a zůstat na škole, kterou jsem miloval tak moc, že jsem na ni dělal zkoušky pořád dokola, dokud mě nevzali. Došlo mi, že v tomto případě je pokora a přijetí pro mě daleko cennější. Brzy na to mi pak Evžen Sokolovský právě díky tomu nabídl jednu z hlavních rolí v mém prvním seriálu.
Co se vám vždycky vybaví, když si na Chlapce a chlapy vzpomenete?
Situaci, kdy mojí postavě zemře otec a mně v tu samou dobu shodou okolností také zemřela blízká osoba. Musel jsem odjet na pohřeb, takže to všichni ve štábu věděli. A když jsem se vrátil, řekl mi režisér: „Ty víš, jak tohle hrát, tobě nic říkat nemusím, viď.“ Až dnes mi dochází, jak je všechno neuvěřitelně propojené, jen to v tom šíleném běhu a tlaku nejsme schopni v klidu vnímat.
Jak jste prožíval popularitu, která se po odvysílání seriálu dostavila?
Tak to byl velký masakr, to skutečně dokáže pěkně zatemnit mozek. Lidi se za mnou otáčeli, zastavovali mě na ulici, a já si myslel, že jsem ředitel zeměkoule. A začal se tomu klamu podřizovat. Najednou mi začalo záležet na tom, jak vyjdu ven oblečený, s kým budu viděn a tak dále. Stávala se ze mě nafintěná ovečka, která se nechala strhnout davem. Prioritou se pro mě začal stávat obal, protože popularita je právě jen to pozlátko, které navíc není věčné. Začal jsem žít život nějakého hrdiny místo toho, abych budoval svůj charakter a stál pevně nohama na zemi. Dnes znám pár lidí, kteří jsou si vědomi toho, kam by je to mohlo zavést, což je velký posun v téhle branži.
DAMU jste absolvoval v roce 1989. Jak jste prožíval sametovou revoluci?
To byla přesně voda na můj mlýn. Moje takzvané rebelské pojetí života se najednou mohlo rozjet naplno, a ještě k tomu legálně. Na tu dobu moc rád vzpomínám. Všichni jsme se semkli a i ti, kdo se do té doby jen letmo potkávali, se začali víc poznávat a pomáhat si. Byly to očistné časy pro naši zem i společnost a jsem moc rád, že jsem u toho byl. Cosi nadějného z té doby, co tu změnu provázelo, se dnes už vytratilo. Lidi čekají, že někdo něco za ně změní, ale musí začít sami u sebe, jako tenkrát, kdy jsme opravdu zvedli zadek a začali pro tu změnu našich životů něco dělat. Žili jsme jen přítomností, a to bylo to, co tvořilo naši budoucnost.
Z Národního divadla jste prý odešel kvůli problémům s nadřízenými. Tradovalo se o vás, že trháte divadelní smlouvy…
Po revoluci nastala zvláštní doba. Byli jsme čerství absolventi herectví, chtěli jsme nastoupit do angažmá do divadel, ale nikdo nás nechtěl. Všude se vyměnilo vedení, noví šéfové nevěděli co bude, báli se o svá místa. Já byl tak trochu zaháčkovaný v Národním divadle, kde jsem hostoval už na škole. Po roce mi pak šéf činohry nabídl stálé angažmá. Tam jsem ale vydržel jen dva roky. Když jsem viděl, jak se mění poměry, jak jsou kolegové kvůli lepší roli schopní čehokoli, opravdu jsem smlouvu roztrhal a odešel.
České století (2013)
Hříchy pro diváky detektivek (1995)
Chlapci a chlapi (1988)
Zůstalo ve vás něco z mladistvého rebela ještě dnes?
Snažím se jít cestou příjemné osobní komunikace. Problémy s nadřízenými jsem v minulosti míval, ale nikdy jsem neviděl, že by taky mohla být chyba ve mně. Když se ale stejné situace opakovaly, tak mi jednoho dne docvaklo, že když chci změnit něco venku, musím nejdřív změnit sebe uvnitř. Zní to jako fráze, ale já si tím prošel. Bezpečně vím, o čem mluvím. Konfliktní situace tohoto typu z mého života po čase vyprchaly. Přicházejí ale další věci, na kterých je třeba pracovat, proces je nekonečný. Jednoho dne pak člověk odchází s tím, že mu vše došlo, ale třeba taky ne. To pak prožívá nešťastné, anebo nemocné konce.
Mario Kubecse objevil v seriálech Chlapci a chlapi, Světla z pasáže nebo Zdivočelá země či v pohádce O moudré Sorfarině. |
Před deseti lety jste byl moderátorem reality show Vem si mně, ve které si skutečný milionář vybíral nevěstu...
Proč jsem tu nabídku přijal? Pochopitelně z finančních důvodů. Měli jsme v té době už dva syny, a zrovna jsme řešili, co s rodinným rozpočtem, když najednou přišlo tohle. Vzal jsem to jako dar, který se v takové situaci neodmítá.
Před časem jste se vydal cestou osobní transformace. K zásadnímu zlomu došlo při vaší cestě do Peru. Už jste dokončil chystaný dokument?
To, co jsem prožil v Peru, mi úplně otočilo pohled na život. Tam jsem pochopil, co to znamená myslet srdcem a zbavit se strachu. Když jsem se vrátil, věci se najednou začaly skládat jinak. Vyčistily se rodinné vztahy, úžasně se nasměrovala práce, život prostě začal být krásnější, bohatší a zároveň jednodušší a přirozenější. Chtěl jsem tohle poznání předat dalším lidem, a tak jsem odjel do Peru znovu i s kameramanem, kde jsme natočili kvanta materiálu. Momentálně jsme ve fázi zpracování.
Mário Kubec
Díky hlavní roli v komedii Westernstory jste se naučil jezdit na koni, a dokonce si zahrál Vinnetoua.
Na Vinnetouovi jsem vyrůstal a když mi bylo čtyřicet, dozrál jsem ke splnění mého klukovského snu. Bylo to přesně v době, kdy jsem dostal sílu odejít z materiálně naprosto zabezpečeného života. Měl jsem všechno, a přesto jsem nebyl šťastný. Navíc se narodily děti, a já na ně vůbec neměl čas. Malé děti peníze nezajímají, mají úplně jiné hodnoty. Zajímá je přítomný okamžik s tátou.
Dostal jsem nabídku na hlavní roli ve filmové komedii, která se odehrávala ve westernovém městečku. Tam jsem navíc dostal nabídku hrát Vinnetoua v koňských představeních. Sbalil jsem rodinu a odešel do neznáma. Vyrazil jsem proti proudu a moje okolí, které je pohlcené systémem a už ani nevnímá vlastní nespokojenost, mě mělo za blázna. Nakonec jsme v Boskovicích zůstali tři roky a já se naučil jezdit na koni i bez sedla. Hrál jsem pro návštěvníky pět představení denně a vedle toho se natočil i ten film, což bylo pro mě nakonec úplně nepodstatné. Když westernové městečko skončilo, do Prahy jsme se už nevrátili. Momentálně žijeme v Krušných horách, kde farmaříme.
Jste spoluautorem divadelní hry Víkend s Bohem, kde v roli lékaře vysvětlujete duchovní principy. Který je pro vás ten stěžejní?
Že každou nepříjemnou situaci je třeba brát jako dar. V jejím překonání a pochopení, že ji neprožíváte náhodou, je i skutečný klíč k fyzickému zdraví. Zní to možná jako takzvané sluníčkaření, ale znovu opakuji, že vycházím pouze a jen ze své vlastní životní zkušenosti.
V divadelní hře Anastasia jste zase ztvárnil skutečně žijícího ruského obchodníka Vladimíra Megreho, kterému se díky setkání s dívkou ze sibiřské tajgy převrátil život naruby. Kdy jste vy nejvíce pocítil, že se obrátil ten váš?
Asi hned po narození. Ale vážně, asi to bylo to Peru. Ale samozřejmě, ne každý musí jezdit tak daleko, aby něco změnil. Klidně stačí zajít na Anastasii, kde s kolegyní Gabrielou Filippi ukazujeme, že všechno je možné a hned. Když to chcete vnitřně od sebe, ne od okolí.
