Jak jste se dostala k práci televizní hlasatelky?
Byla to vlastně shoda okolností a náhod. Váže se k tomu půvabná historka, kterou vyprávím při nejrůznějších příležitostech. Milovala jsem a dodnes miluji klasickou hudbu. Chtěla jsem ji studovat, zkoušela jsem zpívat, ale neuspěla jsem u přijímacích zkoušek na HAMU a nevěděla, co si počít. Jednou jsem jela tramvají a paní, nad kterou jsem stála, mne poprosila, abych jí označila jízdenku. Udělala jsem to, lístek jí podala a usmála se na ni. Ona se usmála také a pravila: „Slečno, vy byste se mi líbila v televizi, co říkáte, mladý pane?“ oslovila muže stojícího vedle mě. Pán se pousmál a souhlasil. Zdál se mi povědomý a dali jsme se do řeči. Uvědomila jsem si, že je to Milan Friedl, který v té době uváděl, dnes bychom řekli moderoval, hudební pořady.
Fotogalerie |
A on vám pomohl k práci v televizi?
Dalo by se to tak říci. Slovo dalo slovo a já se mu svěřila během cesty, že se mi jeho práce líbí a zda by mi neporadil, za jaký konec to vzít, kdybych chtěla dělat něco podobného. Poradil, kam zavolat, a ať nejdřív získám zkušenosti před kamerou třeba jako hlasatelka. Zavolala jsem a zjistila, že je právě vypsaný konkurs, který se zrovínka ten týden natáčí. Veliká náhoda, štěstí. Noví hlasatelé se přijímali tak jednou za pět let. V té tramvaji jsem tenkrát potkala „kouzelnou pohádkovou babičku“!
Pamatujete si svůj první a poslední den jako hlasatelka?
První hlášení si vybavuji naprosto přesně. Bylo to 29. srpna 1977 v šest hodin večer na druhém programu tehdy Československé televize. Mým úkolem tehdy bylo pozvat diváky na večerní pořady a přiblížit jim je. Pamatuji si jen, že se mi třásl hlas a levá noha a škubalo mi pravé víčko. Úplně mrtvičný stav. A poslední den? Upřímně přiznám, ani si jej nepamatuji, bylo to někdy koncem prosince, když na Silvestra hlasatelé naposledy provázeli vysíláním.
Bylo vám líto, že pozice televizních hlasatelů končí?
Když něco děláte celý život a rádi, neubráníte se emocím a nejrůznějším pocitům. Ale doba se začala strašně rychle měnit, nové technologie nabíraly obrátky, přišla doba počítačů, také reklama se dostala do jiné dimenze a my jsme vlastně zabírali drahocenný večerní čas. Na druhou stranu jsme byli určitý lidský prvek vysílání, k divákům za televizi někdo promluvil „teplé slovo“.
Marie Retková
Ačkoli jste jako hlasatelka skončila, v televizi jste dál zůstala. Je to tak?
Zůstala. Nejprve jsme s kolegou Jirkou Ptáčníkem, jako „hlasy ČT“, provázeli vysíláním a informovali o pořadech. Pak jsem léta moderovala pořad Barvy života. Od roku 2013 se už bohužel nevysílá. Byl to magazín pro seniory, o jejich zájmech, potřebách, vzpomínkách a osobnostech své doby. Mrzí mě, že ač starších lidí rok od roku přibývá, jsou stále na okraji zájmu společnosti. Určitě by si i na obrazovce zasloužili větší pozornost. Čtyři roky jsem také moderovala pořad Čétéčko.
Měla někdy popularita negativní vliv na váš život?
Popularita je velmi příjemná, lidé vás vnímají jako blízkého člověka, často jako kamaráda, kterého znají léta. Samozřejmě každý líc má i svůj rub. Třeba když vám rýma teče z nosu i z očí a vy jedete metrem a lidé na vás koukají a říkají si: „No, pěkně vypadáš!“ Tak v tu chvíli byste se raději neviděli.
Co fanoušci?
Psali i čekali před televizí. Často jsem dostávala krásné dopisy, moc hezky psaly děti nebo spíš jejich rodiče. Děti kreslily obrázky, většinou k Večerníčku. Na konci jsem jim vždycky mávala, do dneška mi to lidé na ulici připomínají.
Vy sama jste maminkou. Dalo se skloubit mateřství a práce v televizi?
Určitě. Za pomoci manžela a starší dcery, která o svou maminku přišla při autonehodě a která mi vždycky neuvěřitelně pomohla. Také babička, sousedka. Myslím, že jsou časově daleko náročnější povolání a ženy je musí zvládnout i s rodinou.
Marie Retková
V minulosti jste vážně onemocněla. Odsunula jste tehdy práci na druhou kolej?
Ze dne na den a z minuty na minutu jsem vážně onemocněla. Veškeré pracovní závazky jsem musela škrtnout, odvolat. To ale nebylo vůbec těžké. Šlo mi o život, tak o tom ani nepřemýšlíte. Přehodnotíte důležitost věcí na světě, uvědomíte si, proč chcete žít dál, pro koho budete bojovat a chcete se vyléčit. V tu chvíli je jedno, jestli jste televizní hlasatelka, nebo někde vytíráte podlahu.
Co bylo pro vás v tak těžkých chvílích důležité?
Už jsem to naznačila, byli to moji nejbližší. To, jak se k věci postavili. Starší dcera mi zachránila život tím, že mě krvácející okamžitě odvezla do nemocnice. Mladší mi pak řekla: „Jestli, mami, půjdeš na chemoterapii a přijdeš o vlasy, ostříhám se a nechám ti udělat paruku.“ To nezapomenete do smrti!
Přehodnotila jste určité životní hodnoty?
Samozřejmě. Ale zase ne zásadně. Věděla jsem už předtím, co je jen pozlátko a co důležité. A určitě jsem zvolnila a užívám si každou chvilku.
Marie Retková
Jak nejraději relaxujete?
Jsem ráda, že jsem se po nemoci mohla vrátit ke sportu. Dělám všechno tak jako předtím. Stále hraji basketbal, tenis, lyžuji. Náruživě a naplno. Ale s tím velmi zdravým životním stylem opatrně! Sportuji, protože mě to ukrutně baví. Hra a pohyb mě úplně pohltí. Ale že bych jedla jenom zrní, to ne! Takový mastný špekáček opečený na ohýnku a zapitý pivkem, to nic nenahradí. Ale mám ráda saláty. Ty bych jedla, i kdyby byly nezdravé.
Čím se teď živíte?
Teď nejradši těmi buřty. Ale pokud se ptáte na práci, tak pracuji v rozhlase, v divadle Semafor čas od času provázím Návštěvním dnem u Miloslava Šimka. Dále moderuji Křeslo pro Fausta, setkání s osobností ve Faustově domě, které pořádá 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy a provázím nejrůznějšími koncerty, společenskými akcemi, plesy. A také píšu. Edituji ta faustovská setkání a také mám před sebou jeden velký projekt z doby první světové války a začátku republiky. Víc o tom zatím mluvit nechci.
