Radši jsem zůstal velkou rybou na malé pánvičce, říká Vašut ke své kariéře

Sotva se po sametové revoluci otevřely hranice, vyrazil herec Marek Vašut (59) sbírat zkušenosti do zámoří. Přestože měl Američany za rozmazlené děti, za rok a půl poznal, jak moc se mýlil. „Tvrdý kapitalismus se tam s nikým nemazlí,“ řekl herec pro týdeník 5plus2.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Už sice nebyl vyjukaným mladíkem, ale třicátníkem s řadou hereckých zkušeností, přesto byl pro Marka Vašuta studijní pobyt ve Spojených státech počátkem 90. let civilizační šok. „V prodejně potravin nemáte jeden dva sýry, ale padesát! Když jsem viděl první mobil velikosti cihly, říkal jsem si, že za 30 let to přijde i k nám,“ vzpomíná na časy, do kterých se nyní vrátil velkou rolí v dramatu Amnestie. Ta však nelíčí „americký sen“ spojený se sametovou revolucí, nýbrž se odehrává v kulisách leopoldovské věznice pro ty nejtěžší zločince. 

Vrátilo vás natáčení i v myšlenkách o oněch 30 let nazpátek?
To víte, že ano. A říkám si často, že kvůli tomuhle, když vidím například snahy o cenzuru svobody projevu, jsme tedy tehdy klíči nezvonili… Ale v zásadě, zaplať pánbůh za listopad 1989.

Našel byste na předrevoluční době něco, co teď ve společnosti postrádáte?
Úžasnou pospolitost a vůni naděje na změnu, zvlášť pak ve druhé polovině osmdesátých let. Většina lidí, které jsem znal, nesnášela tehdejší režim, a i když jsme měli nejrůznější názory na spoustu věcí, byl tu jeden společný jmenovatel, který nás všechny spojoval: Bolševik musí jít do horoucích pekel! Že se tam propadne tak brzo a tak rychle, nečekal nikdo.

Jak na vás zapůsobily prostory věznice Leopoldov, kde se film Amnestie také natáčel?
Kdo nikdy osobně nenavštívil žádnou věznici, si neumí představit, jak depresivní to je. To ovšem platí pouze pro normální lidi se svědomím. Věřím, že některým psychopatům, kterých jsou kriminály plné, se tam ale může líbit a na svůj pobyt vzpomínají s láskou.

V jednom rozhovoru jste řekl, že rokem 1968 společně s vpádem ruských tanků pro vás skončilo dětství. Tehdy vám bylo pouhých osm let. Jak moc se tehdy politické události promítly do vašeho života a pohledu na svět?
Žádný učitel, žádný politik, zkrátka nikdo mne od chvíle, kdy jsem viděl okupační sovětské tanky ve svém rodném městě, nemohl přesvědčit, že komunismus, nedej bože SSSR, je něco, co mám milovat. A následná takzvaná normalizace mne v tom jen utvrdila.

V době, o které pojednává film Amnestie, jste byl podle svých slov na vandru po Spojených státech. Bral jste tuto cestu jako dobrodružství?
Spíš než jako dobrodružství jsem ji vnímal jako opožděnou zkušenost. Na vandr má člověk vyrazit během studií, nejpozději hned po nich. A mně bylo 30 a měl jsem za sebou už sedm sezon jako herec, profesionál. Takže vlastně „po sezoně“ jsem chodil v New Yorku rok do legendární herecké školy Lee Strasberg Theatre and Film Institute a pak ještě v rámci postgraduálu jsem v Missouri půl roku režíroval amatéry. Pak jsem se vrátil na pozici sólisty činohry Národního divadla v Praze.

Jak na vás Amerika zapůsobila?
Byl to doslova šok. Říkal jsem svým spolužákům, že nejsem z jiné země, ale z jiné planety. V prodejně potravin nemáte jeden dva sýry, ale padesát! Na každém rohu je telefonní automat a dovoláte se z něj domů za pár drobných! Bankomat má dotykový displej. Když jsem viděl první mobil, velikosti cihly, říkal jsem si, že za 30 let to přijde i k nám a tak dále. Měl jsem Američany za rozmazlené děti, ale za rok a půl jsem poznal, jak moc jsem se mýlil. Tvrdý kapitalismus se tam s nikým nemazlí a začal jsem si uvědomovat, že ne všechno, o čem jsem si myslel, že je doma špatné, je skutečně špatné, ale i naopak. V Americe se musí člověk spoléhat především na sebe, a ne na stát jako tady. Zkrátka přišel jsem o pár iluzí a některých věcí, které jsem dřív měl za nepodstatné, jsem si začal vážit. 

Marek Vašut

■ Narodil se 5. května 1960 v Praze.

■ Vystudoval gymnázium a pražskou DAMU.

■ Své první role hrál v Národním divadle v Brně, v roce 1985 přešel do pražské Zlaté kapličky a později na volnou nohu.

■ Jeho první významnou filmovou rolí byla hlavní postava boxera ve snímku Pěsti ve tmě (1986).

■ V letech 1990 a 1991 pobýval jako stipendista Lee Strasberg Theatre Institute v USA. I díky tomu posléze spolupracoval se zahraničními produkcemi, zahrál si v trhácích jako Mission: Impossible, Van Helsing, Liga výjimečných.

■ Věnuje se moderování, dabingu, podnikání i reklamnímu byznysu.

Jste jedním z mála českých herců, kteří mají bohaté zkušenosti se zahraničními produkcemi. Nezvažoval jste nikdy natrvalo přesídlit třeba do Ameriky a budovat naplno kariéru tam?
Nikoliv, protože jsem ve třiceti nechtěl znovu začínat, doma jsem už měl jméno. Jsem raději, jak se tam říká, velká ryba na malé pánvičce než naopak. Kdyby mi v té době bylo dvacet, určitě bych o tom uvažoval.

Scénář filmu Amnestie vaší postavě akční scény nepředepsal, nebylo vám to trochu líto? Takové scény vám přeci nikdy nebyly cizí.
C‘est la vie. Jean-Paul Belmondo už také sám neskáče po střechách. 

Utržil jste při některém z natáčení v minulosti zranění?
Měl jsem štěstí. Při filmování se mi nikdy nic nestalo, i když třeba při natáčení seriálu Detektiv Martin Tomsa jsem běžel po střeše a propadl jsem se starými taškami na půdu. A nic, oprášil jsem se a mohl pokračovat. Vééélká klika.

Když jste tedy neběhal po střechách, co bylo na práci na Amnestii nejtěžší?
Určitě slovenština. Paradoxně tím, že je to nejpříbuznější jazyk. Protože i když už neděláte gramatické chyby, pořád je co zlepšovat na výslovnosti, melodii a barvě jednotlivých hlásek a slovních spojení tak, aby to rodilého mluvčího netahalo za uši. 

A co vás kromě dokončeného filmu naposledy potěšilo?
Snažím se těšit z každodenních maličkostí, takže by to byl dlouhý seznam.

Morální dilema i vstup do politiky. Marek Vašut o...

...návrhu, že by mohl KSČ „rozkládat zevnitř“:
„Po roce 1985 přišel jako šéf Národního divadla profesor Milan Lukeš, komunista, ale velice rozumný komunista a uznávaný shakespearolog, pod jehož vedením divadlo získávalo zpět svůj kredit. Dovolím si říct, že v druhé polovině 90. let bylo Národní divadlo jedním z nejprogresivnějších v Praze. Tento profesor mě na konci sezony 1989 oslovil v místní kantýně s tím, jestli nechci vstoupit do strany. Řekl mi, že sice zná moje názory, ale že je mi snad jasné, že politické karty jsou rozdané na sto let dopředu a že strana se nedá reformovat jinak než zevnitř. Řekl mi, ať mu s tím jdu pomoct. Kdyby to byl člověk, kterého si nevážím, řekl bych mu rovnou ne, ale protože je to člověk, kterého si vážím a věděl jsem, že divadlo vede dobře, tak jsem ho požádal o 24 hodin na rozmyšlenou. Měl jsem klasické morální dilema, vstoupit a pomoci dobré věci, snažit se rozkládat stranu zevnitř? Volal jsem některým lidem a dostal nejrůznější názory. Nakonec jsem se s ním sešel a řekl: Omlouvám se, ale já prostě věřím, že ďábel si nebere jen půlku duše, takže ne. Odpověděl mi, že jsem ho zklamal svým infantilním přístupem. No a za necelý půlrok tady byl 17. listopad.“

...tom, proč lidé jako on nepatří do politiky:
„Nechtěl bych do politiky ani náhodou, nevydržel bych to ani hodinu. Jestli mě náhodou někdy někdo zlanaří do politiky, pak si mě pozvěte do studia a rozcupujte na hadry. Jsem si vědom toho, že v dnešní době politika nepotřebuje herce. Potřebuje nejvíc asi ekonomy a skutečně politology. Především ale potřebuje lidi, kteří mají nějakou vůli k moci, protože vydržet tam všechny ty hrátky, to vyžaduje jisté nastavení duše a charakteru. To není můj šálek kávy a nebude."

...touze být filozofem:
„V pubertě jsem začal hltat filozofii a chtěl jsem jít na filozofickou fakultu a stát se filozofem. A když ne jím, tak jsem chtěl být malířem, protože jsem tehdy byl celkem úspěšný jako malíř a kreslíř. Z filozofie mě vyvedlo moje vlastní poznání, že nechci mít čtyři semestry marxismu a půl semestru kritický náhled na současné buržoazní filozofické směry. Takže to ne. A z malířství mě vyvedl můj otec, který mi řekl: Je to dobrý, ale nemáš sitzfleisch, ty tomu nedáš všechno a skončíš jako nástěnkář v ČKD. Tak potom třetí záležitost, která přicházela v úvahu, bylo podat si přihlášku na DAMU. To už ale byla volba hlavou, nikoli srdcem.“