A dětem chce Veronika, rodačka z Litoměřic a svou aprobací zdravotní sestra, zasvětit i svoje vysněné povolání: "Příští rok se chystám zkusit přijímačky na vysokou školu v oboru porodní asistentka.
Bavilo by mě pracovat s nastávajícími či čerstvými maminami. Kdyby to nevyšlo, chtěla bych v budoucnu dělat alespoň masáže kojenců nebo kurzy kojeneckého plavání."
Představa manželek slavných mužů většinou bývá taková, že se vzdají vlastních ambicí a zajišťují pohodlí svému slavnému protějšku. Zapadáte do této představy?
Já doufám, že se svých plánů nebudu muset vzdávat. Michal je docela samostatný. Například se nám už několikrát stalo, že jsem šla kojit a obě jsme při tom se Sárou usnuly, takže Michal si musel dovařit oběd sám.
Vy jste nikdy nesnila o úspěšné kariéře?
Ne. Od dětství jsem snila o povolání zdravotní sestry. Můj otčím mi tehdy domlouval, ať jdu na uměleckoprůmyslovou do Bechyně, ale já jsem si stála na svém. Když jsem pak v sedmé třídě dostala trojku z češtiny - to byl můj nejhorší předmět - mamka říkala: dobře, máš trojku, půjdeš na prodavačku. Probrečela jsem noc a začala se učit… Po zdrávce jsem rok pracovala v nemocnici, na interně na plicním oddělení. Ale bylo to psychicky příliš náročné, nezvládala jsem, že umírali pacienti, které jsem znala. Často jsem si s nimi předtím povídala, sedávala jsem u nich na pokoji a oni mi vyprávěli o všem možném - o některých jsem věděla skoro všechno. A pak takový člověk najednou zemře. Vybavuji si jednu noc, kdy jsem dřepěla uprostřed chodby, zoufale brečela a jeden starý zřízenec mě utěšoval. Říkal mi - to si zvykneš. Ale já si nezvykla. Byla to krásná práce, ale v tomhle jsem selhala.
Jak byste se charakterizovala vy sama?
Myslím si totéž, co řekl Michal: jsem obyčejná ženská. Mateřství je pro mě víc než dělání kariéry.
Co bylo potom?
Na rok jsem odjela do Německa, kde jsem se starala o čtyři děti ve věku rok a půl, tři, čtyři a jedenáct let. Někdy to bylo peklo - uklízela jsem, prala, starala se o děti a vařila. Po měsíci práce jsem mívala sotva jeden den volna. Naštěstí jsem měla dobrou průpravu z domova - často jsem totiž musela hlídat své dva mladší bráchy, sestřenku a bratrance, protože naše rodina vlastnila dost velká pole, s kterými byla spousta práce. Do Německa jsem se po dvou letech znovu vrátila: tentokrát jsem kousek od Frankfurtu pečovala o jednu osmdesátiletou paní, která nemohla ani sama chodit na záchod a musela jsem s ní několikrát v noci vstávat. Byla to těžká práce, ještě obtížnější, než předtím starost o děti. Navíc mě mrzelo, že ke mně se ta paní chovala celkem dobře, ale za mými zády o mně ošklivě mluvila - a když jsem odjížděla, prosila mě, ať zůstanu. Potom jsem si krátce vydělávala jako recepční v hotelu a nakonec jsem díky zvládnuté němčině dostala v Praze místo ve dvou německých firmách. Pak jsem ale poznala Michala, který mi po čase navrhl, abych dala výpověď. Stejně už jsme plánovali rodinu…
Byla jste v té době už znalkyní Vieweghových děl?
Vůbec ne. O české literatuře jsem toho moc nevěděla - spíš jsem vždycky byla znalkyní toho, čemu Michal říká červená knihovna. Na jeho knížku jsem poprvé narazila dva měsíce předtím, než jsme se poznali. Byly to literární parodie Nápady laskavého čtenáře, z nichž některé mě dost šokovaly. Nějak jsem nečekala tolik sprostých slov. Moje teta se při čtení červenala. Michala jsem tehdy považovala za donchuána, ale když jsem ho poznala blíž, zjistila jsem, že tak hrozné to není.
Čím vás zaujal?
Asi tím, že se choval úplně normálně. Nic na mě nehrál.
Jak jste zapadla do literárních kruhů?
Zpočátku jsem mívala trému, hlavně na různých velvyslanectvích a podobně. Po našem seznámení jsem začala víc číst, abych věděla, o čem se Michal baví s kamarády. Taky jsem z Michalových knížek chtěla líp poznat jeho i jeho rodinu.
V čem vás změnilo manželství?
Jsem klidnější. A taky se mi manželstvím s Michalem splnilo to, co jsem si jako malá holka vysnila: mít hodného manžela, děti a dům se zahradou.
Kolik jste si naplánovala dětí?
Já bych chtěla čtyři, Michal tvrdí, že on dvě - a že už dvě dcery má. Tak jsme se zatím domluvili ještě na jednom. Ale dalo by se to obejít, kdyby se mi teď narodila dvojčata. Mně se líbí velká rodina - ještě když žila moje babička, tak jsme se každou sobotu nebo neděli u ní všichni scházeli. V Michalově rodině je to podobné, na Vánoce nás bylo v Sázavě asi čtrnáct.
A co až děti povyrostou?
Doufám, že budeme zase více cestovat. Jet třeba na vodu, spát ve stanu, jíst buřty a ohřívat se u ohně. Michal ale už odmítá spát na karimatce, prý si toho užil v mládí dost. Já bych byla schopná žít kdekoli, vlastně i někde mimo republiku. Možná jsem to odkoukala od té německé rodiny, kde jsem pracovala jako au-pair: vždycky když začala zima, celá rodina se odstěhovala na Kanárské ostrovy a zpátky do Německa se vrátila až v květnu. To by se mi také líbilo. Žena myslím dokáže žít všude tam, kde má muže, rodinu a děti. Michal se naproti tomu po dvou týdnech v cizině většinou už nemůže dočkat, až pojede domů. Do Prahy a do Sázavy.
Kam unikáte před rodičovskými povinnostmi?
Do vany. Strašně ráda ležím ve vaně s knížkou, připouštím vodu a jsem tam hodinu, dvě. Už od dětství - to bylo takové moje území, kam nikdo nesměl.
Jak byste se charakterizovala vy sama?
Myslím si totéž, co řekl Michal: jsem obyčejná ženská. Mateřství je pro mě víc než dělání kariéry.
Jaká knížka vám tedy momentálně leží u vany?
Mám jich vždycky rozečtených více, teď je to Petr Šabach. Vrátila jsem se také k Lady Hamiltonové, kterou mám na stolku v ložnici - a v obývacím pokoji čekají příručky z nakladatelství Portál - rady, jak si hrát s dětmi a podobně. A v příborníku mám schované knížky, které nesmějí přijít do Michalovy knihovny, protože by mu to prý definitivně zkazilo image. Ale na druhou stranu mě už občas pochválí - to když si koupím knížku, kterou by si koupil i on. Něco ale čtu pořád, každý den. Možná mi to dneska nebudete věřit, ale když jsem byla malá, máma mi žertem říkala, že si musím vzít spisovatele, aby ty knížky pro mě psal.
Bavilo by mě pracovat s nastávajícími či čerstvými maminami. Kdyby to nevyšlo, chtěla bych v budoucnu dělat alespoň masáže kojenců nebo kurzy kojeneckého plavání."
Představa manželek slavných mužů většinou bývá taková, že se vzdají vlastních ambicí a zajišťují pohodlí svému slavnému protějšku. Zapadáte do této představy?
Já doufám, že se svých plánů nebudu muset vzdávat. Michal je docela samostatný. Například se nám už několikrát stalo, že jsem šla kojit a obě jsme při tom se Sárou usnuly, takže Michal si musel dovařit oběd sám.
Vy jste nikdy nesnila o úspěšné kariéře?
Ne. Od dětství jsem snila o povolání zdravotní sestry. Můj otčím mi tehdy domlouval, ať jdu na uměleckoprůmyslovou do Bechyně, ale já jsem si stála na svém. Když jsem pak v sedmé třídě dostala trojku z češtiny - to byl můj nejhorší předmět - mamka říkala: dobře, máš trojku, půjdeš na prodavačku. Probrečela jsem noc a začala se učit… Po zdrávce jsem rok pracovala v nemocnici, na interně na plicním oddělení. Ale bylo to psychicky příliš náročné, nezvládala jsem, že umírali pacienti, které jsem znala. Často jsem si s nimi předtím povídala, sedávala jsem u nich na pokoji a oni mi vyprávěli o všem možném - o některých jsem věděla skoro všechno. A pak takový člověk najednou zemře. Vybavuji si jednu noc, kdy jsem dřepěla uprostřed chodby, zoufale brečela a jeden starý zřízenec mě utěšoval. Říkal mi - to si zvykneš. Ale já si nezvykla. Byla to krásná práce, ale v tomhle jsem selhala.
Jak byste se charakterizovala vy sama?
Myslím si totéž, co řekl Michal: jsem obyčejná ženská. Mateřství je pro mě víc než dělání kariéry.
Co bylo potom?
Na rok jsem odjela do Německa, kde jsem se starala o čtyři děti ve věku rok a půl, tři, čtyři a jedenáct let. Někdy to bylo peklo - uklízela jsem, prala, starala se o děti a vařila. Po měsíci práce jsem mívala sotva jeden den volna. Naštěstí jsem měla dobrou průpravu z domova - často jsem totiž musela hlídat své dva mladší bráchy, sestřenku a bratrance, protože naše rodina vlastnila dost velká pole, s kterými byla spousta práce. Do Německa jsem se po dvou letech znovu vrátila: tentokrát jsem kousek od Frankfurtu pečovala o jednu osmdesátiletou paní, která nemohla ani sama chodit na záchod a musela jsem s ní několikrát v noci vstávat. Byla to těžká práce, ještě obtížnější, než předtím starost o děti. Navíc mě mrzelo, že ke mně se ta paní chovala celkem dobře, ale za mými zády o mně ošklivě mluvila - a když jsem odjížděla, prosila mě, ať zůstanu. Potom jsem si krátce vydělávala jako recepční v hotelu a nakonec jsem díky zvládnuté němčině dostala v Praze místo ve dvou německých firmách. Pak jsem ale poznala Michala, který mi po čase navrhl, abych dala výpověď. Stejně už jsme plánovali rodinu…
Byla jste v té době už znalkyní Vieweghových děl?
Vůbec ne. O české literatuře jsem toho moc nevěděla - spíš jsem vždycky byla znalkyní toho, čemu Michal říká červená knihovna. Na jeho knížku jsem poprvé narazila dva měsíce předtím, než jsme se poznali. Byly to literární parodie Nápady laskavého čtenáře, z nichž některé mě dost šokovaly. Nějak jsem nečekala tolik sprostých slov. Moje teta se při čtení červenala. Michala jsem tehdy považovala za donchuána, ale když jsem ho poznala blíž, zjistila jsem, že tak hrozné to není.
Čím vás zaujal?
Asi tím, že se choval úplně normálně. Nic na mě nehrál.
Jak jste zapadla do literárních kruhů?
Zpočátku jsem mívala trému, hlavně na různých velvyslanectvích a podobně. Po našem seznámení jsem začala víc číst, abych věděla, o čem se Michal baví s kamarády. Taky jsem z Michalových knížek chtěla líp poznat jeho i jeho rodinu.
| Veronika Vieweghová * je jí 27 let * s manželem Michalem Vieweghem (41 let), nejpopulárnějším českým spisovatelem současnosti, se poznali v říjnu 2000, mají spolu dcerku Sáru * vzali se minulý rok * oba jsou ve znamení Berana |
V čem vás změnilo manželství?
Jsem klidnější. A taky se mi manželstvím s Michalem splnilo to, co jsem si jako malá holka vysnila: mít hodného manžela, děti a dům se zahradou.
Kolik jste si naplánovala dětí?
Já bych chtěla čtyři, Michal tvrdí, že on dvě - a že už dvě dcery má. Tak jsme se zatím domluvili ještě na jednom. Ale dalo by se to obejít, kdyby se mi teď narodila dvojčata. Mně se líbí velká rodina - ještě když žila moje babička, tak jsme se každou sobotu nebo neděli u ní všichni scházeli. V Michalově rodině je to podobné, na Vánoce nás bylo v Sázavě asi čtrnáct.
A co až děti povyrostou?
Doufám, že budeme zase více cestovat. Jet třeba na vodu, spát ve stanu, jíst buřty a ohřívat se u ohně. Michal ale už odmítá spát na karimatce, prý si toho užil v mládí dost. Já bych byla schopná žít kdekoli, vlastně i někde mimo republiku. Možná jsem to odkoukala od té německé rodiny, kde jsem pracovala jako au-pair: vždycky když začala zima, celá rodina se odstěhovala na Kanárské ostrovy a zpátky do Německa se vrátila až v květnu. To by se mi také líbilo. Žena myslím dokáže žít všude tam, kde má muže, rodinu a děti. Michal se naproti tomu po dvou týdnech v cizině většinou už nemůže dočkat, až pojede domů. Do Prahy a do Sázavy.
Kam unikáte před rodičovskými povinnostmi?
Do vany. Strašně ráda ležím ve vaně s knížkou, připouštím vodu a jsem tam hodinu, dvě. Už od dětství - to bylo takové moje území, kam nikdo nesměl.
Jak byste se charakterizovala vy sama?
Myslím si totéž, co řekl Michal: jsem obyčejná ženská. Mateřství je pro mě víc než dělání kariéry.
Jaká knížka vám tedy momentálně leží u vany?
Mám jich vždycky rozečtených více, teď je to Petr Šabach. Vrátila jsem se také k Lady Hamiltonové, kterou mám na stolku v ložnici - a v obývacím pokoji čekají příručky z nakladatelství Portál - rady, jak si hrát s dětmi a podobně. A v příborníku mám schované knížky, které nesmějí přijít do Michalovy knihovny, protože by mu to prý definitivně zkazilo image. Ale na druhou stranu mě už občas pochválí - to když si koupím knížku, kterou by si koupil i on. Něco ale čtu pořád, každý den. Možná mi to dneska nebudete věřit, ale když jsem byla malá, máma mi žertem říkala, že si musím vzít spisovatele, aby ty knížky pro mě psal.
 Michal Viewegh před autogramiádou. |
 Michal Viewegh podává návštěvnici autogramiády knihu, kterou právě podepsal. |
 Michal Viewegh podepisuje knihu. |
 Michal Viewegh odesílá odpověď. |
 Michal Viewegh přemýšlí během on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Michal Viewgeh odpovídal v redakci iDNES přesně dvě hodiny. |
 Celý červenec jsem strávil na Hvaru, kde jsem pro chorvatskou televizi psal scénář chystaného pětidílného seriálu podle Účastníků zájezdu. Formálně to tedy byl pracovní pobyt, ale de facto to byla spíš dovolená, dokonce velmi příjemná. |
 Michal Viewegh u občerstvení na Národní třídě |
 Michal Viewegh, spisovatel. |
 Michal Viewegh - Báječná léta s Klausem. Obal knihy. |
 Spisovatel Michal Viewegh netají, že večírky s přítelkyní Veronikou má opravdu rád. |
 Michal Viewegh s manželkou Veronikou. |
 Michal Viewegh s manželkou Veronikou. |
 Michal Viewegh s manželkou Veronikou. |
 Michal Viewegh na autogramiádě. (10. dubna 2003) |
 Michal Viewegh na autogramiádě své nové knihy Případ nevěrné Kláry. (10. dubna 2003) |
 Chystá novou knihu. Nejprodávanější český spisovatel Michal Viewegh vydá svoji novinku v květnu. |
 Spisovatel Michal Viewegh se čtrnáctidenní dcerou Sárou a mnaželkou Veronikou.(16.5. 2003) |
 Spisovatel Michal Viewegh se čtrnáctidenní dcerou Sárou a mnaželkou Veronikou.(16.5. 2003) |
 Spisovatel Michal Viewegh se čtrnáctidenní dcerou Sárou a mnaželkou Veronikou.(16.5. 2003) |
