Jakou máte nejstarší vzpomínku ze svého dětství?
Je to zvláštní, ale často si vzpomenu na to, jak jsme šli jednou ven na procházku a máma mi oblékla puntíkatý overálek po ségře. Byly mi asi čtyři roky a cítila jsem se jako princezna. A přitom mi celoživotně šaty nic moc neříkají. Ale ten pocit blaha, jak mi to sluší, si pamatuju dodnes. Vzpomínám si i na svoje dětství na Slapech. Chodívali jsme se s tátou sami za tmy koupat do jezera a přes zákaz mámy plavali přes jezero tam a zpátky. To jsem snad ještě ani nechodila do školy. Když jsem byla unavená, brával mě táta na záda. Milovala jsem ten klid, tu vodu, to bezpečí...
Nikdy taky nezapomenu na to, jak moje máma, když jsem nosila ze školy domů poznámky, ječela v kuchyni, že jsou učitelky nemožné a pořád ji obtěžují s kravinami, že ona jim taky denně nepíše, že jsem nedojedla večeři, nebo si nechci čistit zuby. Občas jim to dokonce napsala do žákovské knížky! No byla svéráz...
Jste po ní? Také taková?
Máma byla extrémní dříč, co všechno zvládla, bylo neuvěřitelné. Starost o dvě děti, těžce nemocnou maminku a tetu, rozvod i zákeřnou rakovinu nesla s jí vlastním nadhledem, elegancí a humorem. Její motto bylo „hlavně se děvčata nepo…“. To mám po ní, také se odmítám hroutit. Často si s ní v duchu povídám a děkuji jí za odvážné geny, které se mi v mém životě opravdu hodí.
A uvědomujete si, co jste podědila po tátovi?
Táta byl vynikající architekt, velmi tvrdá hlava, často slýchávám, že „Bočani mají hlavu jako železobeton“! Měl velmi přísná morální pravidla, nikdy neustupoval, nikdy nesklonil hlavu, i kdyby mu to mělo zaručit nějakou výhodu. Vídávám ho ve svých vizích jako velkého, moudrého, velkorysého lva, který klidně leží, mlčí, nechá na sebe sedat mouchy a ptáky, občas jemně zavrtí výstražně ocasem, ale vydrží a zůstává pětadevadesát procent svého života v klidu. Ovšem když pak zařve, už má setsakramentský důvod a je zle. A to jsem jaksi podědila…
Rodiče často touží po tom, aby šly děti v jejich stopách, u vás to tak nebylo?
Že bych byla architektem jako táta? Údajně mám vkus, ale to je spíš tím, že jsem obklopena vkusem vyrůstala, a to i v době komunistického marasmu. Nikde nebylo nic, přesto uměli naši vykouzlit vkusné prostředí k žití. Lino, konzole a leskymo u nás fakt nehrozily. Ale dům jsem si navrhovala sama a sama zařizovala i interiéry. Všem se u nás líbí. Má svoji duši, kouzlo svobody a klidu.
Můj dům mají rády i děti, u tety Mahu se totiž může všechno, včetně malování po zdech a koupání se oblečený ve vaně! Ráda vymýšlím blázniviny a ráda děti hlídám. Je to pohlazení po duši. Děláme vše, co se nesmí, jíme v posteli, bouchneme si nealko šampaňské ve vaně, vzbudím je třeba v noci, že vidím venku tančit u rybníka víly a že jim je chci ukázat, a tak je zblbnu, že vykukují v pyžamkách zpoza plotu a pět dětí přísahá, že ty víly fakt vidí! No teta Mahu!
Když jsme si domlouvaly rozhovor, tak jste právě odjížděla na zájezd s divadlem. Kdo je v té době s vaší dcerou?
Mám program domluvený už na půl roku dopředu, a tak mám zařízenou chůvu. V Praze chodívala Mari do divadla se mnou, má divadelní prostředí moc ráda, hlavně muzikály, Sněhovou královnu a Tři oříšky pro Popelku viděla snad stokrát. Ale v pubertě se nám zkomplikoval její zdravotní stav, tak už to nejde, a proto musím, bohužel, i na Prahu zařídit hlídání. Ale věřím v lepší zítřky.
Svoje první dětské role jste ztvárnila už jako hodně malá holka, kdo vás vůbec k herectví přivedl?
Moje maminka byla mimořádně krásná žena, téměř dvojnice Sophie Lorenové, a tak často fotila reklamy a vodívala mě s sebou. A tak nějak se stalo, že mě jednou jako malou holku přizvali k focení. Později jsem namluvila jakousi reklamu a pak už přišli Chalupáři, po kterých jsem se stala tzv. „hracím dítětem“, a následoval film za filmem. Pak přišla konzervatoř, ve 4. ročníku jsem začala hostovat v Národním divadle a po dokončení studia jsem začala hrát v Činoherním klubu, kde hraji dodnes.
Jste letitou členkou Divadla Háta, které je tak trochu kočovné. To musí být vyčerpávající. Nechtěla byste zakotvit raději v kamenném divadle?
V kamenném divadle jsem v Činoherním klubu, v Divadlech Hybernia a Palace, to je kamenných divadel až až. A s Divadlem Háta jezdím po celé republice už jedenadvacet let. Spíš než trápení s cestováním je to pro nás radost, hraji se svými nejbližšími přáteli, naše parta je opravdu mimořádná, i když to zní jako fráze, u Háty jsme prostě už víc než rodina. Být spolu tak dlouho téměř dennodenně spousty silných citových vazeb prostě přinese. Zažili jsme spolu svatby, pohřby, porody, lásky, štěstí, smutek a znovu štěstí a nikdy jsme se neopustili, jsme fungující celek a z jeviště je to cítit, aspoň to říkají diváci. Máme spousty let plno, a když se lidi na děkovačce nepostaví, tak je to opravdu výjimka. Tahle parta je fakt čirá radost.
Hrajete asi v deseti představeních, to znamená téměř denně, a pak na vás čeká dcera, která vyžaduje péči a pozornost. Bude to tak navždy?
Na všechna představení kromě Činoherního klubu mám alternaci, ovšem rozdělit si práci s kolegyněmi chce velkou trpělivost a snahu vyjít si vstříc. Vždy se snažím půlku měsíce hrát a půlku být doma s Mari a pracovat co nejvíc, když je Mari ve škole. Mari bude vždycky potřebovat vedle sebe oporu a budu to já… dokud mi síly budou stačit. Jestli bude chtít někdy v dospělosti bydlet v nějakém chráněném bydlení, to je ve hvězdách, zatím je to ale nemyslitelná varianta. Mým snem je vybudovat chráněné bydlení u nás doma. Dům i srdce mám na to dost velké.
Prý vám píší maminky dětí s podobnými odlišnostmi a problémy, jako má Mari, maminky dětí s různými handicapy. Musíte znát spoustu příběhů, utkvěl vám nějaký v paměti?
... uf, spousta! Snažím se odpovídat na všechny zprávy i dopisy, často pomáhám i nějakou tou kačkou, když to jde, nebo aspoň pomůžu propojením na správné lidi a organizace, které mohou pomoci. Ale je to těžká věc, maminky jsou na tom často psychicky dost špatně a je náročné nepřekročit křehkou hranici toho, že se někdo ke mně upne jako k jediné naději. To je nebezpečné pro obě strany.
Ale na druhou stranu mám uloženou spoustu zpráv, které zase posilují mě a nesmírně mě těší a pomáhají mi, když je mi smutno. Zprávy od maminek, které můj přístup k problémům, jež nám život nadělil, nějak motivuje, posiluje nebo jsem jim třeba jen nalila nějakým povídáním sílu, rozesmála je… A o tom to je.
Proto se se svými problémy neschovávám. Chci, aby mámy, co jim docházejí síly, věděly, že se jde radovat ze života v jakékoli jeho formě, jde jen o to, přijmout život takový, jaký je. Bez přetvářek, v klidu, s láskou a radostí i s nadhledem. Jako ten lev, co si na něj sedají mouchy a on má přesto v duši klid… Najít smíření. Jde to.
Mahulena Bočanová
Když bylo Márince šestnáct let, objevila se u ní ještě navíc epilepsie. Jak jste se s tím smířila?
Změnilo nám to život… Ke strachu z budoucnosti přibyl tzv. nonstop strach, dvacet čtyři hodin denně se bát, že může každou sekundu padnout. I na silné lvy nic moc. Toho „hajzla stracha“ bylo nutné zničit a žít jako dřív. Zvládly jsme to, ale chvíli to trvalo, byl to nejhorší rok mého života. Ale když si projdete tou děsivou hrůzou, kdy si myslíte, že vás vaše dítě opustilo navždy, a pak se vám vrátí, tak už nebude váš život nikdy stejný.
Vše v sekundě přehodnotíte, hlouposti už neřeším, vím přesně, co je důležité, a vážím si života každý den, hodinu a sekundu, co spolu zlobíme a mazlíme se a vaříme a válíme se a prostě si spolu žijeme.
Dnes už se epilepsie nebojím, je to masakr, ale není to konec světa, vím už, co dělat. Je to takový bonus k těm našim dalším laskominkám, hlavně se nepo…viď, mami? Věřím, že s pubertou to třeba odejde, a jestli ne, jsou daleko horší problémy na světě.
Vy také pomáháte maminkám ostatních dětí. V čem konkrétně?
Třeba zrovna v tom, že se o problematice autismu nebojím mluvit, autismus patří k mému každodennímu životu. Jsem ambasadorkou Nadace Nautis, na kterou maminky často odkazuji. Mnoho z nich vůbec netušilo, stejně jako dříve já, že taková organizace existuje. Je nesmírně, až životně důležité, že víte, že je někde někdo, kdo vás pochopí a nabídne pomocnou ruku. A to je přesně Nautis pro rodiče s autíkama.
Divadlo, moderování, natáčení, dcera, nadace… Máte vůbec čas i sama na sebe?
Práce je pro mě relax, na život Mahuleny mi nezbývá čas, ale upřímně, mně to vůbec nevadí. Mahulena neexistuje, je jen Marinkomahulena, u nás to jinak nejde, navždy to tak bude. Jsme zdvojená bytost, silná dvojka, Mamušenda Marinušenda, jak říká Máňa. A jsme tak obě spokojené a šťastné.
