V soukromí i v práci jste neustále obklopená dětmi. Nemáte někdy chuť dělat něco i pro dospělé?
Právě to je velká výhoda. Já sama si ráda hraji, na rozdíl od ostatních dospělých, kteří se musí tvářit vážně. Mnozí mi mou práci závidí, protože by si rádi pohráli, ale nemůžou. Baví mě to stále, krize nikdy nepřišla. Spíš mě bolí záda, cítím už ten věk, ale snažím se ještě chviličku vydržet.
Ne všechny dětské hvězdy se v herectví uplatnily i v dospělosti. Vy ano. Čím to je?
To je kousek od kousku. Co to vlastně je dětský herec? My jsme jako malé děti byly vybírány podle typu a vlastností. O herectví, kromě Tomáše Holého, nebyla nikdy žádná zásadní řeč. Tomášovi byly psány role na míru, což byla výhoda. On byl skutečně výjimečný. Já kupodivu herectví i vystudovala a hrála ve velkých divadlech. Pak jsem si pořídila kupu dětí, zůstala s nimi delší čas doma a věnovala se spíše dabingu. Poté jsem byla ráda, že jsem se mohla vrátit a pracovat s dětmi. Vůbec mi nevadí, že mě minula Antigona nebo Julie. Alespoň se učím něco nového, třeba psát knížky či scénáře do Kouzelné školky.
Mluvíte o knihách. Je to opět něco pro děti?
Na podzim vydávám knížku Kde se schovávají pohádky. V každé básničce je schovaná písnička a v každé písničce je schovaná pohádka. Zpívám hodně písničky od Jana Vodňanského a Hanky Navarové. Při jejich muzice mě napadají různé příběhy a ty jsem šoupla do knížky.
Jedna z vašich známých dabingových rolí je Fran Fine ze seriálu Chůva k pohledání.
Dabing mám ráda, je to koření mé práce. Můžu se zde projevit především hlasově. Chůva Fine mi byla asi tak nějak souzená. Není zrovna žena k pohledání a skutečně kromě toho strašně protivného hlasu nemáme spolu opravdu nic společného. Já oproti ní děti miluji a ještě navíc mám všechny tři vlastní. Ona tři děti nakonec vyvdala.
Vyrostly vaše děti na Majdě v televizi?
Kdepak. Majda byla doma zakázaná. Dokonce moje nejstarší dcera, které je dnes 28 let, jednou přišla ze školy a říká: „Maminko, oni mi říkají, že jsem podobná nějaký tetě z televize.“ Tak to u nás chodilo. Teď už si žijí vlastním životem, mám tři dospělé jednotky - 23, 25 a 28 let. Já je měla během pěti let, takže velká smršť, proto taky byla ta pracovní pauza. Nikdy jsem vlastně netušila, co mě čeká, a nevím to ani dnes. Každopádně jsem šťastná žena, že mi byly naděleny tři krásné děti. Nelituji, naopak.
Magda Reifová
Kde nabíráte inspiraci, když už jsou vaše děti dospělé?
Momentálně u sousedů. Zrovna minulý týden jsme u nás na chalupě zkoušeli s kamarády takový charitativní koncert, který je v lesní školce. Vymysleli jsme, že budeme hrát na bonga a bubínky a začali jsme zkoušet. Za chvíli se začaly plížit sousedovic děti, postávaly za plotem a najednou jich tam bylo asi deset. Nakonec si přinesly i valchu a přidaly se k nám.
A co role babičky? Těšíte se?
Nevím, jaká budu jednou babička, protože ty dnešní musí stihnout buchty, jet na raftu a umět hrát hry na počítači, takže si myslím, že to nemají úplně jednoduché. Teď jsem taková polovičatá babička, syn má přítelkyni s dítětem a zatím s tím nemám problém.
Kouzelná školka končí vždy začátkem prázdnin. Užíváte volno, nebo pracujete?
Možná pojedu s televizí na Lipno. Bude tam velký olympijský stadion a měla bych tam dělat doprovodný program pro děti. Uvidíme, je to na dobré cestě, nechci nic zakřiknout. Také musím napsat scénáře na září, kdy zase začíná Kouzelná školka a chystám další knížku pro děti. Takže já vlastně odpočívám prací.
Děti dokážou hodně vysát energii, ale i nabít baterky. Je kontakt s nimi i lékem na věčné mládí?
Možná ano, možná ne. Důležité je, jak to máte nastavené v hlavě. Na svůj věk se skutečně necítím. Roky nepočítám, užívám si života. Občas se stává, že za mnou a mým mužem jezdí kamarádi našich dětí a o víkendu pořádáme mejdany. Generační problém mi opravdu nic neříká.
