Proč si myslíte, že je stále důležitější, aby byl dnes hlas žen slyšen?
Jako společnost se měníme. Velmi se měníme už od toho konce devatenáctého století a hlavně od dob, kdy jsme dostaly volební právo v roce 1919 jako jedny z prvních žen vůbec ve světě. Začínáme být vzdělanější, začínáme obsazovat místa, která tehdy byla jen mužská. Já jsem první velvyslankyně žena vůbec, takže mám zkušenost.
A tím, že vlastně bouráme systém, který ovládali jen muži, musíme být dvakrát lepší než ti muži a v tom je velká síla. Žádná země na světě, která se vzdá ambicí na vzdělaní žen – Írán a podobné země – nemůže prosperovat. Je nás dvaapadesát procent žen v každé zemi a bez nás se to neobejde.
Vy jste se svěřila, že jste kdysi před panem Dienstbierem měla obavy ze svého nízkého věku a tak jste si rok přidala. Ve kterém ohledu jste naopak v životě byla ráda za to, že vypadáte mladě?
Někdy to bylo nepříjemné, protože mě nepustili do kina. Už jsem měla jedenadvacet nebo dvaadvacet a nepustili mě na film od patnácti. Ale samozřejmě v tomto světě, kde je ženská krása a mladost velmi vyzdvihovaná, bylo mou velkou výhodou, že jsem velmi dlouho vypadala velmi mladá. Ale já se teď cítím dobře. Jsem spokojená a snažím se povzbuzovat mladší ženy a moje vnoučata a všechny, aby šly dále jako já.
Fico se bojí, že kumpáni začnou mluvit. Fialovi jsem vděčná, říká Vášáryová |
Na co by lidé narození už po roce 1989 neměli zapomenout?
Vzdělávat se trošku v historii. Hlavně dvacátého století, protože když ji nebudete znát, doběhne vás to. Moje generace udělala všechno pro to, abychom zvrátili trend a Československo vrátili do světa, ve kterém jsme vždy byli.
Ale vždy se vrátí reálná politika, což ještě prorokoval Henry Kissinger před smrtí. Reálná politika znamená, že ti, co jsou silní, si budou diktovat. A ne, že budeme všichni sedět za jedním evropským stolem a Lucembursko bude mít stejná práva na hlasování jako Německo. To je něco, co ti autoritáři nesnesou. A pokud nebudete volit, tak v tom budete žít. Pozor na to.
Herečka Magda Vášáryová působila také ve funkci velvyslankyně Slovenské republiky.
Cítíte v tomto názoru určitou samotu kvůli tomu, jak nyní vypadá politika na Slovensku?
Ne, ne. Protože je nás stále dost, minimálně milion dvě stě tisíc lidí, kteří volili pana Korčoka jako prezidenta. Takže tam je rozdíl dvě stě tisíc lidí. To není na nezvládnutí.
Vaše umělecké portfolio je dechberoucí. Na co z toho ráda vzpomínáte?
Na shledání s těmi lidmi, se kterými jsem pracovala. To bylo to největší dědictví, které mám. Rozhovory se superintelektuály, jako byl Evald Schorm, Jaromír Jireš nebo Petr Weigl a podobně. Trávila jsem s nimi velmi mnoho času v období normalizace, které bylo takové nepříjemné, ale vlastně my jsme se nedali a já se v těch rozhovorech neustále vzdělávala. To je to nejbáječnější z té mojí, jak vy říkáte, umělecké sféry.
