Do světa Vyšehradu jste vstoupil jako trenér Ctibor Šebek. Čím vás tahle parta přesvědčila, abyste se k ní přidal?
Humorem. Je mi blízký a je mi s nimi dobře. To je pro mě důležité.
Vyšehrad má humor, který si zrovna nebere servítky. Je vám právě takový druh humoru blízký?
Mám ho rád. Pokud humor cíleně neubližuje a nesnaží se někoho urazit, což si myslím, že tady není ten případ, tak čím víc, tím líp. Humor je pro mě obecně důležitý.
Jaký je Jakub Štáfek jako režisér? Navíc hraje hlavní roli a podílí se i na produkci filmu.
Právě. Zvládá toho tady na můj vkus moc. (smích) Ale musím říct, že to zvládá velmi dobře. Až mě to překvapuje. Nevidím ho nervózního, většinou je v dobré náladě a působí jako pohodář. Kdyby to takhle při režii a produkci vypadalo vždycky, možná bych si řekl, že se do toho taky pustím. Ale ono to tak samozřejmě není. Na to musí mít člověk asi nějaké speciální geny.
Lukáš Vaculík při natáčení filmu Vyšehrad Třy (16. srpna 2026)
Ve filmu se potkáváte také se svou neteří Šárkou Krausovou. Jaké je hrát před kamerou s někým z vlastní rodiny?
Poprvé jsme se před kamerou potkali už ve dvojce. Ze začátku to bylo trochu zvláštní, protože první společná scéna byla zrovna taková, že ji moje postava balí. To byl samozřejmě trošku divný pocit. (smích) Ale ono je vlastně fajn, že si můžeme během čekání vyřešit i nějaké rodinné věci, na které normálně nemáme čas. A když se začne točit, přepneme do textu.
Byl někdo z vás před tou první společnou scénou nervóznější?
To nedovedu posoudit. Nemyslím, že bychom byli vyloženě nervózní. Spíš to byl takový zvláštní pocit. Řekl bych, že to byla milá premiéra.
Vaše neteř vzpomínala, že jste ji kdysi od herecké školy trochu odrazoval. Měl jste obavy, aby si nevybrala příliš těžkou profesi?
Já jsem jí nerozmlouval herectví jako profesi. Spíš jsem ji upozorňoval na určitá úskalí, která tehdy podle mě bujela na škole, na kterou chtěla jít. Věci, kterým mohl mladý člověk snadno podlehnout.
Šárka Krausová ve filmu Vyšehrad Třy (2027)
A jste dnes pyšný na to, kam se dostala?
Velmi. Musím říct, že konečně poprvé někdo v rodině Vaculíků začal hrát. (smích) Ne, vážně, jsem na Šárku opravdu velmi pyšný.
Vítr v kapse, Láska z pasáže, Kamarád do deště… Je mezi těmito filmy jeden, který pro vás osobně znamená nejvíc?
To asi nedokážu říct. Každý měl něco do sebe. Největší divácký dosah měla asi Láska z pasáže. Vítr v kapse byl zase první film, kde jsme se potkali se Sagvanem. A Kamarád do deště II byl, pokud si dobře pamatuju, z těchto filmů první po revoluci. Ty předchozí vznikaly ještě za minulého režimu. Každý z nich pro mě tedy znamená něco jiného.
Po tolika letech před kamerou ještě existuje role nebo situace, ze které dokážete být nervózní?
Nervózní asi ne. Začnu být spíš trochu nejistý ve chvíli, kdy nemám dobře naučený text. Když nemám čas se text pořádně naučit, mám pak pocit, že nejsem schopný plnit to, co se po mně chce. Místo hraní jsem rád, že vůbec řeknu, co mám. Některé projekty se dnes natáčejí obrovským tempem, je tam spousta textu a velmi málo času na přípravu. Z takových věcí mám respekt a snažím se jim spíš vyhýbat.
Lukáš Vaculík a Jakub Štáfek ve filmu Vyšehrad Třy (2027)
Učí se vám text stejně snadno jako před lety?
Ne. Už je to horší. Všechno je horší. (smích)
Co vás dnes musí na nabídce přesvědčit, abyste řekl ano? Je to především scénář?
Přiznám se, že než si přečtu scénář, je pro mě daleko důležitější například, s jakými lidmi se na projektu potkám a také podmínky, v jakých budeme pracovat. A teď nemyslím honorář. Myslím celkové podmínky, třeba kolik času je na natáčení. Když chce někdo natočit film za patnáct dní, tak do toho se vám nechce. Máte pocit, že není dost času udělat věci tak, jak by se udělat měly. Takže dnes hodně přemýšlím právě nad tím, s kým budu pracovat a jakým způsobem.
Máte ještě nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěl zahrát?
Nevím. Asi ne.
Kolegové o vás mluví jako o pohodáři a skvělém parťákovi. Patrik Berger vás například během našeho rozhovoru vychválil. Čím si to vysvětlujete?
Protože jsem tady rozdal pětistovky, aby to říkali. (smích) Když už vzali peníze, tak co jiného mohli říkat?
Lukáš Vaculík a jeho manželka Lucia Vaculíková Kršáková (23. dubna 2026)
Humor je tedy evidentně důležitý i pro vás osobně, nejen pro postavy, které hrajete.
Samozřejmě. Já se navíc neumím dvanáct hodin soustředit jenom na práci a být uzavřený ve své bublině, abych podal nějaký výkon. Potřebuju se během práce také odreagovat. A když máte kolem sebe lidi, kteří jsou pohodáři a mají smysl pro humor, tak zaplaťpánbůh za to. I proto je mi tady dobře.
Vyšehrad se odehrává ve fotbalovém prostředí. Je vám blízké i mimo film?
Léta jsem se kamarádil se spoustou fotbalistů. Sám jsem profesionální fotbal samozřejmě nikdy nehrál, maximálně s klukama někde na plácku, ale bývaly doby, kdy se lidé z naší branže hodně potkávali s fotbalisty a hokejisty. Byla to taková jedna velká rodina a znali jsme se opravdu dobře. Mám pocit, že dnes už je to jiné. Kolektivní pojetí kamarádství trochu mizí a všechno je mnohem individuálnější. Každý má možnost dostat se dál, prosadit se, vyniknout. Dřív se člověk ve fotbale nemohl dostat o moc dál než třeba do Sparty nebo tehdejší Dukly, protože do zahraničí se prakticky nechodilo. Možná proto tam nebyla taková rivalita. Ale to je samozřejmě můj pohled zvenčí. V tom prostředí profesionálně nejsem.
Kdybyste se mohl vrátit do dětství a s dnešními zkušenostmi si vybrat profesionální fotbalovou kariéru, šel byste do ní?
Ne.
Lukáš Vaculík v seriálu Proč bychom se netopili (2009)
Jste celoživotní sparťan. Dokáže vám ještě prohra Sparty zkazit celý večer?
Ne, takový fanatik nejsem. Dokonce byla období, kdy mi přišlo, že Slavia hraje opravdu hezký fotbal. Klidně jsem se na ni podíval a uznal, že hraje lepší fotbal než Sparta. Co se týče fandovství, jsem samozřejmě sparťan. Ale rozhodně ne takový, že by mi jeden výsledek zkazil večer.
Jak se díváte na dnešní podobu fanouškovství?
Některé projevy jsou už hodně nepříjemné. Fanoušci dokážou být agresivní a zlí. Ale podle mě je to spíš celkový odraz společnosti. Není to jenom ve fotbale, podobné věci vidíte všude.
Co vás dnes dokáže spolehlivě vytočit?
Už toho moc není.
A spolehlivě rozesmát?
Taky toho moc není. (smích) Ale třeba tady na natáčení je opravdu sranda. Když se kvůli počasí nebo něčemu jinému přeruší práce a řeknou vám, že máte dvě nebo tři hodiny čekat, vlastně mi to vůbec nevadí. V příjemné společnosti to prostě prokecám a je pohoda.
Marek Vašut a Lukáš Vaculík ve filmu Láska z pasáže (1985)
Co jste s přibývajícími lety přestal řešit?
Člověk přestane řešit spoustu věcí. Hlavně zjistí, že jich potřebuje daleko méně. Už nemáte potřebu pořád něco shánět nebo si říkat, co všechno byste ještě chtěl někdy vlastnit. Ani tolik neplánujete. Některé věci už máte a u jiných víte, že je třeba nikdy mít nebudete. Člověk se dostane do takového úsporného režimu. Mnohem víc se pak zabýváte zážitky než věcmi.
Kdy vám opravdu dokonale vypne hlava?
Při nějaké činnosti. Třeba při lyžování, když jedete na lodi nebo když sekáte trávu. Neříkám tím, že bych vyloženě rád sekal zahradu, ale skončíte a najednou zjistíte, že jste třeba čtyři hodiny nemysleli vůbec na nic jiného. Řešíte jenom to, že je tady zase nějaký krtek nebo že vám někde schne tráva. A hlava si neuvěřitelně odpočine. Stejné je to na lyžích. Vnímáte, kudy jedete, co je před vámi, a nemyslíte na to, jestli jste zamkl dům nebo nechal zapnutou troubu. Pro mě je právě tohle opravdový relax.
Už téměř dvacet let nepijete alkohol. Co vás tehdy přimělo přestat?
Už jsem nemohl. Bylo mi po alkoholu fyzicky zle. Nešlo o nějaké deprese nebo podobné věci. Prostě jsem měl hrozné kocoviny a dostával jsem se z nich třeba tři dny. Člověk tělu něco naložil a ono mu pak řeklo: Tak tady to máš na oplátku. Takže jsem přestal sám od sebe. Nikdo mě k tomu nenutil. A tehdy jsem si právě říkal, že mi možná bude chybět ten moment, kdy se člověk jednou za čas hodně opije, úplně vypne a jakoby restartuje hardware v hlavě. Přemýšlel jsem, čím to nahradím. A potom jsem zjistil, že existuje spousta věcí, které fungují prakticky stejně. Právě sport, nějaká fyzická činnost nebo cokoliv, při čem se člověk musí soustředit na přítomný okamžik.
Lukáš Vaculík a Jakub Prachař ve filmu Vyšehrad Třy (2027)
Sport zůstal součástí vašeho života?
Ano, ale všechno dělám spíš nárazově podle času. Lyžuju, občas si někde kopnu do míče, jedu na kole. Nemám žádný režim, že bych si řekl, že každý den musím odjezdit určitý počet kilometrů. Dělám to pro radost.
Popularita vás provází prakticky celý dospělý život. Jaký k ní máte vztah?
Beru to tak, jak to je. Myslím, že spoustu věcí si člověk může do určité míry určit sám. Nemusí chodit naproti věcem, které nechce, a nějakým způsobem se dá soukromí korigovat. Horší byla doba, kdy bylo běžné velmi agresivní zasahování do soukromí, vymýšlení příběhů a různých lží. Bylo to úplně bezbřehé. Mám ale pocit, že tahle doba už je z velké části pryč. Na druhou stranu kdysi, když jsem byl opravdu hodně mladý, nebyla popularita tak intenzivní, nelezla člověku tolik do soukromí. Nebyly sociální sítě a vůbec všechno kolem fungovalo jinak.
A máte sociální sítě?
Nemám.
A nechybějí vám?
Vůbec.
21. srpna 2026 |
