„Byl excelentní,“ prohlásil lékař Lukáš Pollert, který se sám věnoval léta vrcholově vodnímu slalomu. „Viděl jsem ho už v Šarlatánovi, kde se mi výsledek líbil stejně. Já nedokážu srovnávat dva obrazy, které jsou namalovány stejným malířem, jestli je jeden hezčí a druhý ošklivější. Ale v obou filmech hraje Josef perfektně. Dokonce se mi zdá, že u něj občas vidím v grimasách a reakcích jeho otce Ivana.“
Zatímco Ondrej Nepela se věnoval krasobruslení, přičemž v roce 1972 vyhrál olympiádu v Sapporu, Pollert o dvacet let později přivezl zlatou medaili z Barcelony. „Krasobruslení je sport, kde jde spíše o estetiku a hodnocení rozhodčích. Nejede se tam o čas, ale o krásu provedení,“ srovnává oba sporty, ale vidí i jejich styčné body.
„Já byl nadanější spíš umělecky, když jsem závodil. V tom smyslu, že jsem měl asi dobrou techniku. Svaly mi chyběly na to, abych mohl zajet trať co nejlépe, tak jsem to musel zvládnout technicky. Udělat pokud možno co nejlepší výsledek při co nejmenší vynaložené námaze,“ vrací se ke svým vrcholným rokům. „A ta krása, ladnost pohybu… Když se podíváte na skok o tyči, sjezdové lyžaře nebo i vodní slalom, tak ten, kdo jede na pohled hezky, často bývá i nejrychlejší.“
Zatímco Ondrej Nepela bojoval s komunistickým režimem, který ho nechtěl pustit na Západ, aby mohl jezdit v lední revue Holiday on Ice, Pollerta o několik let později trápila nedostatečnost technického vybavení.
„V devadesátých letech byla velkým problémem kvalita lodí a pádel včetně jejich nedostupnosti, protože byly finančně nákladné. A naše tréninky se víceméně odehrávaly v Praze na Čertovce. Neměli jsme tolik možností trénovat v zimě v teplých krajinách jako naši soupeři, nebylo na to dost peněz. Samozřejmě, když jsem se pak dostal do reprezentace, byly možnosti už mnohem lepší,“ vypočítává Pollert.
A vyjádřil se i k dopingu. „Ten byl podle mě problémem šedesátých a sedmdesátých let, kdy se to moc nekontrolovalo. A já bych ho nekontroloval dál, ale to je na jiné téma a delší povídání. Ale v tom vodním slalomu vám nepomůže. Ten se jede dvě minuty, je to technicky náročná trať, takže tam ten doping, který vám především zvětší muskulaturu, nemá moc místa,“ dodává.
Lukáš Pollert se vždy vyjadřoval k ožehavým problémům. V době pandemie koronaviru patřil k těm, kteří nabádali lidi ke zdravému rozumu, kritickému myšlení a především posilování vlastní imunity. Varoval před očkováním dostupnými vakcínami a upozorňoval na jejich vedlejší účinky. Vykoledoval si za to řadu urážek v mediálním prostoru i anticenu Bludný balvan.
„Bohužel, taková je mediální propaganda. Vidíme to na Filipu Turkovi, na válce na Ukrajině a dalších… Je to mediální svět, který není úplně reálný. Podle mě podléhá určité manipulaci a tlaku od firem nebo nějakých nadnárodních společností, které v tom vidí byznys, když to řeknu hodně obecně,“ vrací se bez jakékoliv hořkosti ke kauze staré několik let.
„Tenkrát se to týkalo farmaceutického průmyslu, jindy zbrojního, ale třeba i voleb a označování lidí s opačnými názory za extrémisty. Pro mě bylo tenkrát poučné vidět, jak rychle se dokáže společnost jakoby zmobilizovat, nebo-li nechat oblbnout a vyloučit určitou komunitu ze společnosti. Ti lidé dokázali být ještě ostřejší než policie, protože se sami kontrolovali a začali se navzájem nahlašovat. Tenkrát jsme byli jsme velice blízko tomu, že se znova stavěly koncentrační tábory - pro lidi, kteří ‚ohrožovali‘ společnost. Jsem zvědavý, co přijde příště. Protože vždycky je to důmyslnější a sofistikovanější,“ zamýšlí se.
Každopádně nikdo se mu za nic neomluvil, uznání ale přišlo od těch nejdůležitějších - pacientů. Lukáš Pollert, který pracuje ve Fakultní nemocnici v Motole, získal titul Lékař roku 2024. Hippokratovu cenu za výjimečné činy lidskosti, dlouhodobé úsilí o návrat k podstatě lékařského poslání a za srozumitelné přibližování medicínských témat pacientům udělila lékaři urgentní medicíny Unie pacientů České republiky.






















