Zdá se, že osudem herečky, která se poprvé objevila před kamerou jako jedenáctiletá v Kachyňově filmu Lásky mezi kapkami deště, jsou seriály. Má jich za sebou bezpočet. Mimo jiné Dobrodružství kriminalistiky, Hříchy pro pátera Knoxe, Přístav, Zoo Nové začátky…. a taky jeden zcela zásadní německý, který se popularitou v době, kdy do něj byla obsazena, dal přirovnat k naší Ordinaci v růžové zahradě. Forsthaus Falkenau (Hájovna Falkenau) se točil v Mnichově, produkoval ho Bavaria Film a během 24 sérií vzniklo 329 epizod.
„Šlo o čistě německou produkci. Točili jsme v bavorských lesích u Mnichova. Hlavními postavami byl hajný s manželkou, kolem kterých se odehrávaly všechny další příběhy. A já hrála přítelkyni jejich syna, což byla docela velká role,“ říká herečka, která na natáčení létala z Prahy do Německa několik let. „I když německy mluvím velmi dobře, mám přízvuk, takže jsem hrála původem Polku, která se tam přestěhovala se svými rodiči a zamilovali se do sebe se synem hajného.“
Libuše Heczková, Lucie Zedníčková, Daniel Šedivák, Michal Suchánek, Renata Pokorná a Pavel Kohout ve filmu Jen si tak trochu písknout (1980)
„Vtipné bylo, že se točilo jenom přes léto, abychom mohli mít na sobě pěkné oblečení. V tom zimním by to nebylo vizuálně tak atraktivní. Ale mně to ohromně vyhovovalo, protože jsem vedle toho mohla v klidu studovat DAMU. Akorát od konce června až do konce srpna jsem neustále pendlovala mezi Mnichovem a Prahou,“ říká.
Němčina měla v jejich rodině důležité místo. Strýc – bratr Zedníčkové maminky v roce 1968 emigroval a dodneška žije v Německu, kam za ním malá Lucie jezdívala na prázdniny. I když dostat se na západ bylo za bývalého režimu složité, ne-li nemožné, děti, pokud jely samy, problém neměly. A tak babička Lucii posadila v Praze na vlak a v Mnichově si ji strýc vyzvedl. Tam mezi dětmi se během dvou letních měsíců přirozeným způsobem v jazyce zdokonalovala.
Šimon Caban a Lucie Zedníčková ve filmu Kouř (1991)
„Když jsem byla malá, vyrůstala jsem u prarodičů, protože mamka jezdila s Černým divadlem. Babička sama mluvila pěti jazyky a plánovala, že kdyby režim v budoucnu přitvrdil, tak by mě ‚vykopli‘ do Německa. Naštěstí přišla revoluce, všechno se změnilo, já dostudovala DAMU a zůstala tady,“ vzpomíná herečka.
S německou produkcí pak pracovala ještě na filmu Das Siebte Foto (Sedmá fotka), který se částečně točil i v Praze a menší roličky v něm dostala řada dalších českých herců. Ale Luciina role v příběhu, který se týká Pražského jara, byla z těch větších.
Jan Potměšil a Lucie Zedníčková v seriálu O zvířatech a lidech (1994)
Navzdory profesním nabídkám Zedníčková po sametové revoluci nikdy neuvažovala, že by v Německu zůstala. „Německé natáčení je diametrálně jiné než české. Neříkám, že lepší nebo horší, ale prostě jiné, což je logické, protože naše národy mají rozdílnou mentalitu. A mně vyhovuje ta česká. Jsem patriot. Točit tam je super, ale být tam natrvalo, žít tam, to bych nemohla,“ vysvětluje.
Její děti jsou na tom podobně. „Myslela jsem, že si jednou možná budou chtít zkusit život v cizině, ale ony po tom netouží,“ říká o synovi Mikuláši, který je muzikantem a dceři Amelii, studentce a herečce zároveň.
Posledním Luciiným televizním počinem byl seriál Kamarádi pro televizi Prima, nové díly se už ale přestaly vyrábět. „Teď netočím nic, takže sahám do polštáře a doufám, že nebudu muset sáhnout pro úspory i do peřiny, protože pak už bych nevěděla kam. Ale ono něco zase přijde,“ věří Lucie, která je podstatou buddhistka, protože žije přítomným okamžikem a netrápí se tím, co ještě není.
