Ani kdyby mohla nakouknout do minulosti a pochopit některé nejasnosti, ať už se týkají partnerských, rodinných či příbuzenských vztahů, neudělala by to. „Protože co bych si s tou informací počala, k čemu by mi teď byla?“ vysvětluje. „Snažím se žít přítomným okamžikem a nezatěžovat se minulostí, protože pak ji člověk nese na zádech jako pytel šutrů a ten je nelepší sundat a nechat ležet. Stejně tak mě nezajímá budoucnost, která ještě není.“
V podstatě je jí blízký buddhismus. „Protože to není náboženství, ale filozofický směr, nejmírumilovnější co znám,“ říká.
Lucie Zedníčková (1. října 2024)
V minulosti navštívila kartářku jednou, a to zcela náhodou při nějaké akci. Cíleně ale nikdy. „Já se vždycky snažila pomoct si sama. Ale je pravda, že na YouTube poslouchám dvě kartářky. Ale ty nedělají výklad v tom smyslu, že by predikovaly budoucnost. Spíš mluví o energiích,“ prozrazuje.
„Úžasná je Sierra, která dokáže skrze karty velmi mile nakopnout. Tu poslouchám, když je mi smutno nebo úzko, nebo když cítím, že ztrácím energii. To si pak najdu nějaký její výklad a vždycky mě to hezky naladí a zvedne. Protože dává možnost volby. Ale není to o tom, že by vyprávěla, co se vám přesně stane, že když zahnete doleva, do něčeho narazíte a když doprava, tak zakopnete,“ říká v nadsázce.
Lucie Zedníčková a Ondřej Havelka v seriálu Saturnin (1994)
Nikdy, dokonce ani v mládí, nebyla zvědavá ani na to, jak se jí bude dařit coby herečce. „Možná je to pro tuhle profesi smůla, ale já vůbec nemám kariérní uvažování. Nikdy jsem neměla potřebu budovat si nějakou kariéru. Každá nabídka, kterou jsme dostala, mě vždycky udivila a vzala jsem ji s radostí,“ vypráví.
„Když se dnes ohlédnu zpátky, tak mám pocit, že ten život žiju jako nějaké zvířátko - ze dne na den. Neřeším ani, co bude za týden, takže o nějakém budování kariéry opravdu nemůže být řeč. Už to samotné slovo na mě působí pejorativně. Ale nemělo by. Je skvělé, že jsou lidi cílevědomí a umějí si jít za svým, že mají krátkodobý i dlouhodobý cíl. Tak by to mělo být. Ale já to bohužel neumím,“ vypráví.
Amelie Pokorná a Lucie Zedníčková
Existenční strach jí ale cizí není. „Ten mám furt, po celý svůj život. S financemi to mám odjakživa jako na houpačce. Buď peníze mám, nebo nemám. A i když si třeba vytvoříte nějaký finanční ‚polštář‘, v té naší profesi nikdy nevíte, jestli jste chudá nebo bohatá. Můžete mít na účtu milion, což já tedy nemám, a netušíte, jak dlouho vám musí vydržet. Jestli ho můžete příští týden za něco ‚střelit‘, protože za měsíc vyděláte další anebo jestli s ním musíte vyjít celý rok,“ míní.
„Takže v tomhle je ta naše práce nevyzpytatelná. Ale já bych nedokázala chodit každý den někam do kanceláře, nevyhovovala by mi ta pravidelnost a režim. I proto jsem si tuhle profesi vybrala,“ uzavírá.
