Vzpomínáte si ještě na svůj úplně první divadelní vjem?
Ano. Bylo to vůbec první představení, které jsem ve svém životě viděla. Odehrálo se v kulturním domě Ostrava – Vítkovice, a je velmi pravděpodobné, že to ty herce tenkrát nebavilo, ale mně se změnil svět, pohled na něj. Vzpomínám si, jak jsem se po představení ocitla v nějakém svém vlastním prostoru, v jakémsi tranzu, kde nebyly žádné zvuky, jen obrazy. Bylo mi tak šest. Myslím, že od té doby jsem už nic podobného nikdy nezažila.
Na své rodné Ostravsko jste se vrátila po letech i díky roli ve filmu Dukla 61. Jak se vám líbily dialogy, které jste v rolích vedli v místním dialektu?
Tento fakt mi vlastně paradoxně pomohl v tom, že jsem se na ostravský dialekt, na to naše nářečí, začala dívat úplně jinak. Vždycky mě to hrozně rozčilovalo, když jsem třeba přišla do obchodu a prodavačka na mě začala mluvit. Ale Dukla mi tento postoj tak nějak poupravila. Asi i díky Marthě Issové! Mluvily jsme spolu v ostravštině i mimo natáčení, přidala se i Tonička Formanová, a mě nějak těšilo, že mluví jazykem, za který jsem se dřív styděla. Takto jednoduše jsem se za něj stydět přestala a začala být hrdá na to, že jsem z Ostravy. Jsem ráda, že jsem se s nimi takto setkala, byla to jakási úleva.
V Ostravě jste studovala Janáčkovu konzervatoř a později tam působila ve svých prvních angažmá. V roce 2006 jste však přesídlila do Prahy. Jaký to byl pocit, když vám zavolal tehdejší umělecký šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal a přizval vás ke spolupráci?
Musím přiznat, že mě to vlastně ani moc nepřekvapilo. Tomu telefonátu totiž předcházelo moje ne příliš lehké životní období a já potřebovala někam utéct... A ono se to vážně stalo. Přišla tato nabídka a já víc než fakt, že mi volají z Národního divadla, řešila příležitost k útěku! V Praze mi postupně začalo docházet, že jsem chtěla utéct především sama před sebou.
Co tedy nakonec změnilo výhybku vašeho života?
Poznala jsem nové lidi, pár kolegyň, které v sobě měly úplně jiného ducha. Tyto holky do mého života přinesly jakousi autenticitu a pravdu, v mých očích byly svobodné. Konfrontace s tímto vším pro mě byla ohromující a započala ve mně proces probouzející se víry a hledání vnitřní pravdy, který trvá dodnes. Je to obrovská úleva, že už nemusím nikoho napodobovat a nic předstírat!
Vaše upřímnost je pověstná. Jak se vám s ní žije v dnešním světě?
Vím, že to může být nepříjemné pro mě i moje okolí, ale já se chci za své názory a postoje postavit, nebudu je skrývat jen proto, že bych se mohla někomu znelíbit. To jsem dělala po velkou část svého života. Víra zbavuje strachu a zároveň posiluje mou vlastní zodpovědnost za všechno, co udělám a řeknu. Jsem si vědoma toho, že víra je dar, že se nedá získat jen tak lusknutím prstů. U mě to započalo otázkami, měla jsem jich víc a víc a hledala a dostávala na ně odpovědi. A zároveň jsem začala vnímat situace, kdy bylo jasné, že mě někdo vzal za flígr a řekl „pojď“.
Nechala jste se pokřtít. Žijete podle Desatera a chodíte ke zpovědi?
Nevím, jestli mám být až takto upřímná… Pro mě jsou nejdůležitější první dvě přikázání, ve kterých se mluví o vztahu k Bohu o vztahu k sobě samému a k bližnímu. Od těchto dvou věcí se odvíjejí pak i ty ostatní. Když má totiž člověk rád bližního svého stejně jako sebe sama, parazitovat a páchat zlo pak už prostě jde velmi těžko. Ke zpovědi chodím. Kdysi jsem se tomu všemu smála. Jsem moc šťastná, že v temnotě a prázdnotě mého života konečně zazářilo světlo.
Odstěhovala jste se z Prahy. Jak se vám žije na venkově?
Včera jsme například seděli se starostkou a ještě s pár lidmi u stolu u nás na úřadě, mluvili o různých věcech a bylo to moc fajn. Nevím, jestli je to dáno prostředím, ale něco takového jsem dřív neznala. Baví mě žít ten obyčejný život, stýkat se s obyčejnými, normálními lidmi. Myslím, že i to souvisí s mým hledáním, s mou touhou po tom, co dává smysl a není jen jakousi náhražkou života.
V souboru Národního divadla byla vaší kolegyní mimo jiné i Iva Janžurová, která vás později přizvala ke spolupráci na svém režijním debutu.
To byl pro mě tak trochu splněný sen. Nikdy by mě jako malou holku v Ostravě - Výškovicích nenapadlo, že budu jednou hrát představení s Ivou Janžurovou a že si mě navíc sama vybere. Ale! Musela jsem přestat být tou její fanynkou a taky se popasovat s její vizí a vnímáním toho, jak bych měla svou roli hrát. Navíc jde o hru Tennessee Williamse, od kterého hrajeme v Činoheráku Tramvaj do stanice touha. Režisérka Iva Janžurová chtěla, abych byla stejně „dobrá“ i v její hře, což pro mě bylo těžko srozumitelné. Ale myslím, že teď už je to ok.
Využíváte někdy v životě, že umíte hrát?
Nevím, asi ne. Snažím se nehrát i v rolích, které ztvárňuji, což zní asi divně. Jsem přeci herečka a měla bych „hrát“. Každý si pod tím ale představujeme něco jiného. Trochu jsme o tomhle mluvily s Marthou Issovou při natáčení Dukly, moc se mi líbily její vnitřní, myšlenkové, pochody, které mi popisovala. Věřím, že i z těchto důvodů má Dejvické divadlo, jehož je Martha součástí, takový úspěch. Herci tam mají svou váhu a vědí, co dělají.
Na televizních obrazovkách právě běží seriál Rapl, jak se vám líbí vaše role?
Roli poručíka Slepičkové v Raplovi říkám „luxusní komparz“. Tento seriál pro mě byla výborná zkušenost, ať už je to s mou postavou v něm jakkoliv. Nejvíc mě na ní asi bavila ta kožená bunda, pistole, auta a houkačky.
Jak to vůbec vypadá, když vás osobně chytne „rapl“?
Tak to si nepřejte vidět. Všechno bych nejradši rozmlátila, všechny bych nejradši propleskla, ale protože si to samozřejmě nemůžu dovolit, zavřu se u sebe na statku, nosím dřevo nebo něco ryju a kopu, anebo naopak padnu a zírám „do blba“ nebo píšu a mlčím! A pak si řeknu: „Tak co, Luci, ok?“
Lucie Žáčková
Kromě Českého lva za film Kobry a užovky jste získala i Thálii a Cenu Alfreda Radoka. Kde je všechny máte?
Tak Thálii už nemám, ta se rozbila. Nestačila jsem ji odstěhovat z bytu, kde jsem bydlela se svým bývalým přítelem, a on ji nedopatřením rozbil se svou novou přítelkyní. Zrovna nedávno mi říkal historku, že když se to stalo, říkali si, že ji budou pro mě muset znovu získat. A ta jeho přítelkyně Thálii opravdu pak dostala. Kdyby náhodou četla tento rozhovor, tak ať si ji klidně nechá! (smích) A Českého lva mám doma na klavíru. Je to asi jediné místo v mém obydlí, kam se hodí.
Díky honoráři za reklamu na mobilního operátora, kde už několik sérií tvoříte dvojici s Jiřím Vyorálkem, jste absolvovala i kurz angličtiny na Maltě. Jak jste na tom s angličtinou dnes?
Nic moc dalšího jsem v této oblasti nepodnikla. Nedávno mi jeden anglicky mluvící režisér říkal, ať si do mobilu stáhnu výukovou aplikaci angličtiny, ale ještě jsem to neudělala.
Momentálně točíte nový seriál s režisérem Jaroslavem Brabcem Zločiny staré Prahy. Jaká bude vaše role?
Můžu prozradit jen to, že hraju Toni, dívku lehčích mravů a že mám z té role velkou radost. Práce s Jardou Brabcem mě moc baví, občas na mě něco jen tak houkne od kamery, ať udělám tohle nebo tamto, a já si říkám, že je to dobrý. Je to radost, když se vám líbí nápady druhých. Víc asi nic neřeknu, někdy se o všem tak nějak zbytečně kecá.
5. března 2016 |
