Když jde Lucie Vondráčková trápit svoje tělo, tak tancem, nebo na fitness strojích?
Koukala jsem tady na nové stroje, což jsou neskutečné věci už na čipy, takže jsme pokročili. Nevím, kam to půjde dál. Ale zjistila jsem, že vlastně jedu na strojích, aniž bych to věděla. Chodím do schodů, ty tady mají ve fitku taky. Běhám na tramvaj, tady mají běhací pás. Chodím hodně na dlouhé štreky, zvedám děti, to je jak činky, že jo. (smích) Takže já mám vlastně doma všechny stroje.
Kdy byla ta doba, kdy jste na sobě musela hodně zapracovat? Bylo to právě po dětech, abyste se dostala zpátky do formy?
Po dětech to nebylo, protože jsem hodně byla na treadmillu i během těhotenství. Potom jsem Adama nosila furt v klokánku a chodila dál a dál, protože chůze je krásná. Ale když mi bylo osmnáct, tak jsem tak jako malinko zbaculatěla. Začala jsem jezdit na koloběžce a všechno jsem to zase dala pryč. Takže to bylo asi jediné období, kdy jsem měla tak o dvě kila víc.
Nosíte chytré hodinky? Nebo jak vypozorujete, kolik kilometrů denně nachodíte?
Nemám žádné chytré hodinky ani krokoměr, takže většinou se řídím podle toho, že po takových třiceti kilometrech mě začnou trošku bolet nohy. (smích)
To je denně? Jste schopná nachodit třicet kilometrů?
Jak kdy. Teď hodně zkoušíme v divadle, takže to není tak horké. Ale když nezkouším, tak chodím všude možně. Teď to dělám tak, abych stíhala do divadla, mám zkoušku, vyzvednu děti ze školy… Jsem taková ta máma z filmu s Michelle Pfeifferovou a Georgem Clooneym, jak lítá po všech čertech a nestihne se ani najíst.
Jste definitivně v Česku. Kam na vás můžou jít diváci do divadla?
Divadlo Palace. Teď 2. listopadu máme premiéru, jmenuje se to Štěstí. Je to jen pro dva lidi. Hynek Čermák a já. Jsme teď v největších zkouškách a hrozně nás to baví.
Jak často obujete podpatky?
Jsem hlavně tenisková, protože fakt chodím dlouho. Ale zase někdy je to hezké cítit se malinko žensky a jsem šťastná, že podpatky nakonec můžu obout. Jednu dobu jsem měla pocit, že už je nikdy neobuju. Kvůli nohám a nějakým operacím. Takže jsem za to vděčná a jsem ráda, že někdy se můžu vyfiknout.
Jste důkazem toho, že i kdybyste mohla být, tak nejste žádná rozmazlená diva showbyznysu. Proč jste se rozhodla jezdit tramvají? Je pro vás otravné parkování po Praze?
Já jsem teď přemýšlela, kdo je rozmazlená diva showbyznysu… (smích)
Tak můžete nám je jmenovat.
To já právě nevím kdo. Ke mně se všichni chovají hezky. Ale nevím, jsem odmalička zvyklá jezdit metrem a tramvají a přijde mi to ekologičtější, praktičtější. Samozřejmě když třeba jdu někam do divadla, je fajn, když vás někdo vyzvedne autem a doveze vás tam. Je to hezké. Takže nemám nic proti autům. Jenom v mém případě čekám na to, až budou totálně ekologická, až budou možná levitovat nebo nevím, kam to půjde. Ale zatím to ještě není ono.
Jste holka spořivá z toho důvodu, že chcete potom svým klukům dopřát kvalitnější vzdělání a podpořit je ve startu do života?
Vy myslíte, že jsem spořivá?
Tak ta tramvaj o tom svědčí.
Aha, to mě nenapadlo, že bych to nějak jako propojovala s finanční situací… Pro mě vždycky bylo důležitější to, co má člověk v hlavě, než to, co má na sobě. Takže když už mi okolí říkalo: Hele, ty už chodíš opravdu jak vagabund, máš roztrhané džíny, už se sebou něco dělej, tak jsem si šla vždycky nakoupit. Často se mi stalo, že jsem šla pro oblečení a stejně jsem skončila v knihkupectví. Takže ono je to takové, že ty priority jsou dané odmalička.
Takže to je to, za co se nebojíte utratit? Máte doma velkou knihovnu a kvalitní jídlo v lednici, abyste vypadala dobře?
Člověk musí mít spíš pozitivní pohled na život a věci, které se kolem dějí. Protože i když se nedějí ty, co byste si zrovna třeba přál, tak je fajn vidět to z té druhé stránky. Ne z té negativní. Znám spoustu lidí, což jsou moje vzory, kteří si nic z negativních věcí nedělají, umí to vždycky nějak přetransformovat tak, aby se to hodilo do pozitivní cesty světem a životem. Někdy je dobré si zabrečet, ale spíš je fajn se smát – to prodlužuje život a člověka omlazuje.
Máte tip na to, jak do sebe nevpouštět tu toxicitu okolního světa?
Mít svůj vlastní svět, sám v sobě. A když se přižene něco hezkého, tak si to dopřát. Ale mít vlastní imaginaci, vlastní vnitřní svět. A ten se právě podle mě buduje knížkami.
