„Richardovi byl rok a Robertovi něco přes tři, když jsme se s Jirkou poznali. Takže to všechno nějak do sebe zapadlo a je pro ně táta,“ říká bývalá královna krásy, která se se svým prvním manželem brzy rozvedla. „To není etapa, na kterou bych chtěla vzpomínat. Tam bylo tolik špatných věcí, že by to bylo na film.“
Biologický otec se s dětmi už léta nestýká, o to víc přilnuly ke Šlégrovi. A ten je silně ovlivnil. Oba chlapci jsou sportovně orientovaní. „Teď jsme s Richardem řešili přijímačky na střední školu. Já měla nějaký názor, on taky, ale nakonec jsme došli ke společnému závěru, že půjde na obchodní akademii, kde bude studovat sportovní management,“ prozradila.
Starší syn Robert studuje podnikatelskou školu. „Teď se právě vrátil z Dublinu, kde byl tři čtvrtě roku na zkušené. Studoval tam, sportoval i pracoval. Bylo to super, protože si vyzkoušel, jaké to je být někde bez rodičů, bez té podpory a jistoty. Teď dokončí školu a pak uvidíme. Všechno má teprve před sebou. Až jim oběma závidím,“ vypráví Lucie. „Ale já bych nic ve svém životě neměnila. Všechno se děje z nějakého důvodu. Časem člověk vidí, proč mu život tak naložil a že to mělo svůj význam.“
Vypořádávat se musela nejen s exmanželovou nevěrou a dalšími záležitostmi, ale především tragickou smrtí svého bývalého partnera, jehož krátce před její účastí v Miss zastřelila exmanželka a následně zbraň obrátila proti sobě. Šlégr, tehdy ještě Králová, tenkrát ze soutěže odstoupila, ale už následující rok se přihlásila znovu a vyhrála ji.
Bodovala v celkovém hodnocení a také získala titul Miss talent. Tento post obhájila pak i na Miss World. V obou případech předváděla scénický jazzový tanec. „Pamatuji si dodneška, jak nám Jiří Adamec říkal, že se musíme vejít do šedesáti sekund. Jenomže my ten tanec měli dlouhý minutu dvacet. Nicméně doufala jsem, že když bude dobrý, pan režisér ani nemrkne. Tak jsme s mým tanečním partnerem makali, a když jsme ho poprvé předvedli na generálce, zaznělo: Super, výborné! Můžete jít. Z toho jsem měla opravdu radost, protože jsme ho nemuseli krátit,“ vzpomíná.
Jiří Šlégr a jeho manželka Lucie
Tanec je její vášní dodnes. Proto využila společně s Lucií Benešovou a Ivanou Jirešovou nabídky naučit se pod odborným vedením a za zvuku písní z Hříšného tance pár odborných kroků. A hodlá se přijít podívat i do O2 Universum, na velkolepou koncertní show.
„Chtěla jsem tanec studovat, ale rodiče mi to zakázali. Říkali, že to není obor, kterým bych se plnohodnotně mohla živit. Na konzervatoři mě chtěli, tam mi dali dokonce šanci udělat dorovnávací zkoušky, ale naši řekli ne,“ vzpomíná.
Nikdy to ale rodičům zpětně nevyčítala. „Když dneska vidím baletky, jaký dril podstupují... A nejsem ani člověk, který by se otáčel zpátky a setrvával v nějaké křivdě. To zase ne. Když jsem pak žila v Praze, vynahradila jsem si to tím, že jsem chodila na různé taneční kurzy. Takže jsem si našla svoji cestičku, jak se k tanci dostat,“ říká.
Jejím velkým snem bylo vždycky zahrát si v company muzikálu, ale zatím se jí to nepodařilo. Možná i proto, že neumí zpívat.
Miss České republiky 2005. Zleva: tehdy devatenáctiletá Agáta Hanychová, vítězka Lucie Králová a vicemiss Petra Macháčková
Původně Lucie vystudovala obor sociální péče, a protože to nikde do světa netroubí, málokdo ví, že ještě donedávna se touto prací živila. „Než jsem porodila Roníčka, dělala jsem pro jednu organizaci v Teplicích, která se zabývá pečovatelskou službou. Starala jsem se o seniory, docházela za nimi domů, pomáhala ve stacionáři, kde leželi lidé ve špatném zdravotním stavu, umírající. A moc mě to bavilo,“ překvapuje.
„Vždycky jsem k této práci inklinovala. Těch, kteří jsou schopní empatie, zase tak moc není, a když jsem viděla, že je na ty bezmocné lidi někdo zlý, nepříjemný nebo striktní, bylo mi to moc líto. Hned se ve mně ozývalo, že bych je chtěla konejšit a hladit. Odjakživa jsem k tomu tíhla, práce s handicapovanými nebo umírajícími mi nikdy nevadila. Naopak, našla jsem si v tom nějaké poslání. A člověk nikdy neví, jestli se v podobné situaci sám neocitne,“ vypráví Šlégr.
Vedla k pomoci nemohoucím i svoje starší syny. „Snažila jsem se je vychovávat tak, aby navnímali co nejvíc dobra. Vždycky jsem je do těch zařízení brala s sebou. Do dětských domovů, k nemocným, všude. Aby viděli, co život obnáší, že to není jenom o tom pěkném. A myslím, že je to nějakým způsobem formovalo,“ dodává.
2. prosince 2023 |
