Lucie Polišenská je totiž rovněž velkou pěstitelkou a chovatelkou. „Co se zvířat týče, nic dalšího ke kachnám nepřibylo. Na zvířata musíte mít čas a já hodně pracuji. Ale na podzim jsme obměnili stromy, což je investice do budoucna. Nějaký rok potrvá, než vyrostou a začnou plodit. Staré jabloně jsme dali pryč a obnovili sad. Sama jsem zvědavá, jak se mu povede. Chceme mít od každého ovoce trošku. Takže i švestky jsme vysadili,“ prozrazuje.
Po zeleném ozdobném trávníku prý nikdy netoužila. „Já mám ráda, když jsou na něm i nějaké terénní nerovnosti a kusy louky, k tomu statku to patří. Ať to každý má, jak chce, ale golfové trávníky mi nic neříkají,“ vysvětluje. Celorepublikové sucho postihlo i její nebeský rybník. „Ten náš nemá žádný přítok, voda do něj jde jenom z toho, co se svede ze střech, nebo když zaprší. A teď v něm není žádná.“
Lucie Polišenská
Vzhledem k tomu, že práce na statku je jejím velkým hobby, nabízí se otázka, jestli by nechtěla někdy točit podobný pořad jako Vojta Kotek, který s diváky sdílí všechny své úspěchy i neúspěchy ohledně farmaření. „Vojta to dělá dobře, tak není třeba tomu dělat konkurenci. Já mu moc fandím a uvidíme, co bude. Mám divadlo, pořád točíme Polabí…,“ odpovídá neurčitě.
Herečka si však úzkostlivě střeží soukromí a to ve Farmě musel před kamerou odkrýt i Kotek. Přistoupila by na takovou podmínku? „To by záleželo na strašně moc faktorech. A taky na manželovi,“ vysvětluje.
Toho ale v médiích zatím nikdo nezachytil. I když Lucie tvrdí, že se neskrývá, na společenské akce ho nevodí. Sama se na nich ovšem taky vyskytuje minimálně. Manžel ale její tvorbu sleduje. Přinejmenším, když hraje v seriálu Polabí Jarku, která má přezdívku Žížala, přičemž manželem je jí Lukáš Příkazký. „Můj muž říká, že občas vykrádám naši domácnost, že v seriálu mluvím stejně jako doma,“ prozrazuje herečka.
Lucie Polišenská, Saša Rašilov a Lukáš Příkazký v seriálu Polabí (2026)
Poslední výjimečnou roli ztvárnila na jevišti Divadla Radka Brzobohatého v Nejkrásnější kocovině. Inscenace o třech „holkách“, které se po dvaceti letech od maturity omylem potkají v non-stop baru a pak společně táhnou nočním městem, dává Polišenské prostor předvést mimořádný komediální výkon.
Zdálo by se, že postava a Lucie jedno jsou. „Chtěli jsme přiblížit divákům témata čtyřicátnic. Když se setkají holky po letech a probírají, kde si kdysi myslely, že za těch dvacet let budou, a kde jsou ve skutečnosti,“ vypráví Polišenská.
„V té postavě jsou fragmenty mě samotné ale i všech lidí, co znám. A stejně to mají kolegyně (Romana Goščíková a Jana Stryková). Takže podle mě každý, kdo to uvidí, zjistí, že přinejmenším jednu takovou holku kdysi ve třídě měl,“ přibližuje hru.
Lucii bylo čtyřicet nedávno, takže i ona už může rekapitulovat. „Já si nikdy život takhle detailně neplánovala. Beru ho takový, jaký je, a pracuju s věcmi, které přicházejí, nějak se k nim stavím,“ říká.
Romana Goščíková, Lucie Polišenská a Jana Stryková v představení Nejkrásnější kocovina
Ani se spolužáky se moc nevídá. „Většinou jsou ty srazy v sobotu, a to hraji divadlo. A z DAMU jsme organizovaný sraz neměli už dlouho. S jedním spolužákem jsem se potkala ale ve Španělsku a u spolužačky jsem byla nedávno na chalupě. Takže většinou se vídáme individuálně, protože najít termín, který by všem vyhovoval, je těžké,“ vysvětluje.
Absolvovala střední zdravotnickou školu a říká, že kdyby na ni šla dnes, zajímal by ji tento obor daleko víc než v šestnácti. „Teď by mě asi víc bavilo učit se,“ říká. Zdravotní sestřičku si ještě nikdy nezahrála. „Ale to nevadí, třeba to ještě přijde,“ neztrácí naději.
Lucie Polišenská výrazně zhubla.
Nakonec by si musela spoustu dovedností znovu osvojit. „Je to se mnou čím dál horší, protože je to už dávno, co jsem měla praxi. A to, že člověk něco vystudoval neznamená, že to umí, když to léta nepraktikoval. Asi bych se k tomu nějak postavila, kdybych byla nucena někomu poskytnout první pomoc, ale už ne s takovou jistotou jako dřív. Rozhodně o sobě nemluvím jako o zdravotní sestře, to by byla velká troufalost,“ vysvětluje. „Drobná poranění, řezné rány a podobné věci ošetřit ještě zvládnu, stejně jako píchání injekcí, ale stresové situace, ty náhlé příhody, z toho už jsem vypadla.“
V současné době je na volné noze, ale stálá divadelní šatna jí nechybí. „Měla jsem ji patnáct let. V Národním divadle a předtím v Divadle Na Vinohradech. Ano, kdysi jsem ji měla hodně ráda, ale asi se bez ní obejdu. V tuto chvíli žádné takové stálé místo nepotřebuji. Pendluji mezi různými scénami, poznávám se s novými lidmi a je to v pohodě,“ říká.
V posledních měsících viditelně zhubla. „Je za tím změna životosprávy,“ prozrazuje. Má problémy se zády, loni se potýkala s vyhřezlou plotýnkou, proto začala společně s kolegou Filipem Rajmontem pod vedením trenéra cvičit. Za tři měsíce shodila patnáct kilo. Změnila ale i stravování, má krabičkovou dietu. Jí prý hodně, ale zdravě.
