„Časem si na to zvyknete, ale pořád jsem obezřetná a mám trošku strach. Ale ono to tak má být. Protože jakmile je člověk v pohodě, vždycky se něco stane. Kluci tvrdí, že ten tah unese 750 kilogramů, tak si říkám, že mám ještě rezervu,“ směje se herečka.
Pomáhá jí, že nevidí dolů. „Visím tam ve světlech, netuším, co je pode mnou, tak je mi to jedno. Ale když zkoušíme a je rozsvícené hlediště, tak tu hloubku vnímám, to je pak mnohem horší. Kolegyně, které tu roli se mnou alternují, ale visí ještě výš,“ podotýká.
Radúz Mácha, Lucie Polišenská a Jan Bidlas v představení Kytice
Uplynulou sezonu se chtěla zotavit po stránce psychické i fyzické, ale práce měla pořád spousty. „Že bych někde seděla na zadku a neměla co dělat, to se nestalo. Ale je pravda, že aspoň na chvilku jsem měla manipulační prostor existovat i mimo divadlo, protože jsem nic nového nezkoušela. Takže jsem nějaké dny byla doma a mohla pořešit úplně obyčejné věci jako je úklid a podobně,“ vypráví.
Po novém angažmá se neohlíží a ani jí zatím nebylo žádné nabídnuto. „Snažím se srovnat nějaké svoje věci, navíc jsem v lednu měla vyhřezlou plotýnku a i s tímhle handicapem hrála Kytici. Jenomže už nejsem žádná ‚ranní rosa‘, co si budeme vyprávět. Takže se chci zklidnit a dát do kupy,“ říká.
Koncem srpna ji ale začneme vídat jako Jarku v novém primáckém seriálu Polabí, kde jí bude partnerem Lukáš Příkazký, kamarád z DAMU. „Jarka se stará o Miloše a naši autodílnu a bydlíme spolu v karavanu. Trošku jako cirkusáci nebo Balkánci. Pořád řešíme, že si někde něco opravíme a přestěhujeme se, ale chybějí nám peníze,“ prozrazuje.
Lucie Polišenská a Lukáš Příkazký v seriálu Polabí (2025)
Záběry točili ve skutečném karavanu, ale nešlo o žádný moderní typ. „Tenhle je asi z roku 1973, dneska už by to byl nejspíš velký sběratelský poklad. Ale byla to nádhera,“ vzpomíná herečka na natáčení.
Sama by ale karavan nechtěla. „Cestuji ráda, ale potřebuji k tomu kamarády a někoho, kdo trefí tam, kam míříme a všechno zařídí. A já ho pak ráda poslouchám,“ vypráví. Ona prý organizačně dobře funguje v rámci České republiky, ale jakmile vyrazí za hranice, naráží na jazykovou bariéru a další problémy.
„Navíc mít karavan je velký závazek, stojí hodně peněz a musíte se o něj starat. My máme s manželem jiné aktivity. Opravujeme starý statek,“ vysvětluje. Kvůli slimákům chovají dvě kačeny – indické běžce, které je požírají, a pejska. Dalšímu zvířectvu se zatím brání. „To je práce na plný úvazek, museli bychom tam být pořád a já jezdím do Prahy pracovat.“
Lucie Polišenská v seriálu Polabí (2025)
S o to větším nadšením se ale na statek vrací. „Jsem ráda i ve společnosti, ale jakmile můžu z Prahy vypadnout, jedu okopávat zahradu. Je tam klid, neřve žádná hudba… Čím jsem starší, tím mám radši ticho, kdy člověk sedí a nic si nepouští. S někým si popovídáte nebo uděláte oheň... Žijeme s manželem jakoby postaru,“ prozrazuje. „Včera jsem třeba zavařila pětačtyřicet kilo okurek, což jsem dělala asi deset hodin. Máme je pro sebe, ale ráda je dávám i jako dárek svým známým.“
Jejím největším koníčkem zůstává hra na kytaru a zpěv. Nejlépe s kamarády ze sboru, který navštěvovala v Šumperku. „Zpívání je pro nás zásadní, je to celý náš život. Setkáváme se na různých místech, třeba na chalupách u příležitosti něčích narozenin. Teď jsem byla na oslavě kamarádky a celou noc jsme tam zpívali dvojhlasně, čtyřhlasně…. Je to pro nás velká zábava,“ dodává.
Viet Anh Doan, Vendelín Urban, Martin Pechlát a Lucie Polišenská v seriálu Zločin na dobré cestě (2025)
Kromě primáckého Polabí natočila pro Českou televizi detektivní seriál Zločin na dobré cestě. „Hraji v něm Sylvii, holku pro všechno a s Martinem Pechlátem tam máme detektivní kancelář. Chtěla bych vyšetřovat, ale oni mě k tomu odmítají pustit,“ prozrazuje. „Točili jsme v Brně, v tom provozu to bylo trošku náročnější a bylo i docela horko, ale i tak to bylo fajn natáčení.“
Na herecké partnery má prý štěstí. „Když přišel Martin Pechlát na plac s pleší a knírem, měla jsem asi dva dny problém nesmát se. Vypadal naprosto fantasticky,“ popisuje spolupráci s kolegou z Národního divadla.
„V mnohém ho obdivuji, třeba jeho profesionalitu, kolik toho vydrží a jaký je. Hodně se od něj učím. S Lukášem Příkazkým je zase sranda. Jeho smysl pro dělání blbostí naprosto miluji. Byl mým spolužákem na DAMU a jsem ráda, že s ním po tolika letech konečně můžu trávit víc času, protože jsme si vždycky rozuměli a mám ho moc ráda i jako herce,“ dodává.
