Podzim nabírá na obrátkách, jak snášíte jeho melancholii? Které roční období si nejvíc užíváte a proč?
Přesto, že jsem jarní beránek, mám raději podzim. Pro barvy stromů, teplé oblečení, chladnější vzduch a především pro uměleckou sezonu. Celý rok, hlavně v létě sázím, a od září sklízím vše, co jsem se naučila, nafotila, natočila a pro své fandy připravila.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že jste začala koketovat s jógou. Stále to trvá? Plánujete vrchol jogínského cvičení stoj na hlavě?
Často pro něco hlavu ztratím, ale že bych na ní stála, to asi nehrozí. Mám jen pár cviků jógy, kterými se udržuji v kondici, ale tak nějak po svém. Žádný profík ze mě nebude, na to mám jiné obory, které mě lákají a naplňují. A ty bych mohla pomalu vyučovat.
Jak jinak pečujete o svou fyzičku, tělo i duši?
Cvičím ráno, pak lítám po domě, večer po jevišti, ale asi víc se věnuji tomu světu uvnitř. Tím, že mám povolání, které zbožňuji, to jde samo.
Jste ohnivý Beran. Co vám zaručeně pomáhá na zklidnění emocí?
Mám pro svou povahu ideální povolání, každodenní zápřah, jasný řád, těžké úkoly, práce s lidmi, zodpovědnost na všech frontách. Rozhodně se nemám čas nudit, nebo se alespoň na chvíli zastavit. A když už je ta čtyřproudovka v hlavě k neutišení, vždy zafunguje moje láska k ručním pracím. To bych to nebyla já, kdybych i je nezařadila do svého programu. Vlastně buď zpívám, nebo navlékám korálky. Už dávno nepočítám, kolik jsem vytvořila andílků, růženců, nebo jiných šperků. Kupuji za to invalidní vozíky a tak počítám je. Teď mám ve výrobě 46.
Vaše charitativní činnost je všeobecně známá. Na koho se ale s prosbou o pomoc obracíte vy, když ji potřebujete?
Mám štěstí na úžasné rodinné zázemí, brášku, syna, partnera, tatínka ale i přátele. Není jich moc, ale za to jsou ti nejlepší.
Své aktivity pro charitu jste letos rozšířila i o pomoc československým vlčákům v nouzi a nafotila jste pro ně exkluzivní kalendář. Jak vám to se čtyřnohými modely šlo?
Nedávno jsem měla sen, přišel ke mě nádherný obrovský vlčák, já ho objala a cítila z něj tolik lásky, že se to nedá ani popsat. Podle mě to nebyl jen sen, psy jsou boží stvoření, které nám ti nahoře poslali na zem proto, aby nám ukázali, jak má ta bezpodmínečná láska vypadat. Focení bylo úžasné, ale já ani na chvíli nepochybovala, že by to mohlo být jinak. Našla jsem si organizaci Psí šance, která byla od začátku zárukou, že mi na foceni přivede ty nej pejsky od těch nej majitelů. Problém byl jen se štěňátky, chtěla jsem si totiž všechny nechat. (smích)
Fotografie jsou situované do zvláštního prostředí, kde přesně snímky vznikaly?
S úžasnou fotografkou Lenkou Hatašovou jsme fotily kolem mého domu. Ale největší radost mi udělalo, že nás majitele naší Otvovické sklárny nechali fotit v jejich prostorách. Tam vznikly ty nejkrásnější fotky. Budu moc šťastná, když si pořídí náš kalendář co nejvíce lidí. Veškerý výtěžek z prodeje pomůže nádhernému plemenu československého vlčáka.
Fotíte se ráda? Máte v oblibě selfíčka?
Sama se moc ráda nefotím, ale s přáteli, rodinou i se svými zvířátky naopak moc ráda. Důkazem toho je, že mám ve svém mobilu uložených 120 tisíc fotek.
Sociální sítě si spravujete sama? Kolik času jim věnujete?
Jsem z generace, která neholdovala sociálním sítím. První mobil jsem dostala k 30. narozeninám od Jiřího Korna. Do té doby mi opravdu nechyběl. Vše, co jsem měla, jsem získala z přímého kontaktu s diváky. Žádná fotka a lajky, ale koncert a potlesk. Bylo to přirozené. Ale časy se mění a člověk se přizpůsobit musí, alespoň trochu. Sociální sítě beru jako hru. Píšu si a fotím, co chci a beru to jako album, které si budu jednou prohlížet.
Vraťme se ještě k psům. Vaším životem jich prošlo hned několik, vzpomene si ale na toho úplně prvního?
Na ulici jsem v dětství našla malého zatoulaného pejska, jmenoval se Ferda a zůstal s námi několik let. Měli jsme ho s bráškou moc rádi. Byl to kříženeček, ale chytrý a moc hodný pejsek.
Vaše rodina evidentně vždy držela při sobě, momentálně jste rodinné vztahy dotáhla k dokonalosti tím, že jste založila něco jako rodinnou firmu, Divadlo Lucie Bílé, kde je váš bratr Karel provozním ředitelem. Jak se vašemu projektu daří?
Už pár let provozuji u nás v Otvovicích kulturní dům. Po rekonstrukci restaurace jsem si myslela, že už je to vrchol mé podnikatelské činnosti. Ale období covidu mě vyvedlo z omylu. Musela jsem přidat ve všech směrech a hlavně jsem se musela pustit do záchrany divadla. Do té doby se věnovalo vizuálním představením a především turistům. Turisté se ze země ztratili, divadla zavřela a tak jsem se pustila do rekonstrukce a hlavně do navracení našeho divadla českému publiku.
Rekonstrukce byla jeden úkol a další byl dát dohromady realizační tým. Mám štěstí. že jsem v branži tak dlouho, že poznám to dobré na dálku. Náš tým je perfektní a divadlo rodinné. Není to moje divadlo, i když nese mé jméno. Je to divadlo naše. Pracuje v něm můj bratr, syn a moji nejbližší přátele. Jestli mi něco dělá v této době radost, tak je to právě toto malé soukromé divadlo, kde cítím takové bezpečí a svobodu jak nikde. Mými prvními producentskými dětmi v něm jsou muzikálové komedie Láska je Láska a Maminy. Smích z publika a plný sál je největší odměna.
Konzultuje s vámi pan ředitel provozní věci, nebo má ve všem volnou ruku?
Já jsem vizionář a on mé sny a plány uvádí do chodu. Jsou věci, do kterých mi nemluví a pak ty, do kterých nemluvím pro změnu já jemu.
V divadle pracuje i váš syn Filip. Dostáváte od něj premiérové „zlomvazky“?
Ty si dáváme všichni. Je to taková milá tradice, která premiérám sluší. Naše divadlo je nádherný domov, nepotkáte tam špatného člověka, všichni se mají rádi a navzájem si jistí záda. Ano, zní to jako sci-fi, ale je to pravda. Svoje lidi si rozmazluji a taky si jich vážím. Včetně svého syna. Jednou bude divadlo jeho, tak jsem ráda, že tam už teď našel místo, kde se realizuje.
Jak vnímáte současné celospolečenské i celosvětové dění, která má vliv i na kulturu? Umíte pracovat se strachem, který se na nás valí ze všech stran i médií?
Není to lehké. Pro nikoho! Myslím, že se všichni snažíme zorientovat se a v rámci možností přizpůsobit. Mám tolik zaměstnanců a tolik zodpovědnosti, že vím jediné, že se nesmím zastavit, musím naopak ve všem přidat.
Existuje něco, co byste nazvala svým celoživotním krédem, mottem?
Mám jich několik, ale jedno z nich mi teď zní v hlavě dost často. Nespi, zmrzneš!
