S Lucií Benešovou jsme se potkali ve světelném zimním parku v Praze.
Vyvedla jste i vnučku Melanii a dcerku Laru. Říkala jste, že se tu vnučka trochu bojí obřího Šmouly a sněhuláka Olafa...
Melanka to vidí poprvé a má tady trošku trauma. Já jsem myslela, že se tady vyfotíme s panákama, a bohužel. Mám nerva, aby se nerozplakala, sleduji ji jedním okem a není úplně nadšená z panáčků tady uvnitř, z těch chodících lidí oblečených do kostýmů. Ale venku v parku se jí moc líbí ta rozsvícená světýlka i zvířátka.
Dočkáte se letos k Vánocům dopisů Ježíškovi?
Děti určitě, ty je píší. I naše dospělé děti. To máme takovou tradici. Já Ježíškovi nepíšu, ale všechny děti ano.
Jak se chystáte s vaší velkou rodinou na Vánoce? Dovedete si to naplánovat tak, aby to bylo bez stresu?
Myslím, že jo, už to docela zvládáme, děti jsou větší. Teď máme malou Melanku u sebe, tak uvidíme, bude to dobrodružnější. Ale jinak ano, snažíme se si to užít a většinou jsme všichni pohromadě. Buď jedeme někam na chalupu, nebo jsme v Praze, střídáme to.
Kolik druhů cukroví letos upečete a kolik cukroví si taková krásná žena jako vy vůbec dovolí sníst?
Žádné! (smích) Já nepeču, peče za nás babička Marie, která je moc šikovná.
Říká se, že děti si všechno nesou do dospělosti, tak jak vzpomínáte na ty vaše Vánoce v dětství?
Já jsem měla Vánoce hrozně ráda a mám je pořád ráda. Pro mě je to pořád velký svátek. A víte, co mě baví nejvíc? Takové to zdobení a čas předvánoční, adventní. Zdobím si celý domeček. Mám to moc ráda, tu výzdobu i přátelská setkání. Vždycky si to užiju.
Do kterého týmu patříte – umělý, anebo živý stromek?
Živý.
A ozdoby? Starožitné, nebo nové, plastové?
Máme starožitné, já je sbírám. Každý rok si dopřeji a koupím jednu, dvě opravdu pěkné starožitné ozdoby, určitě ne plastové. Taky máme vlastnoručně vyrobené, to děláme každý rok.
Myslela jsem, že je to blázen, popisuje začátky vztahu s Matonohou Benešová |
Využila jste někdy svůj herecký um ve chvíli, kdy jste dostala nevhodný dárek?
Je možné, že asi někdy jo! Ale teď si nevybavuji, co to bylo přesně. (smích)
Čím si myslíte, že uděláte letos pod stromečkem radost vašemu manželovi Tomášovi Matonohovi?
Tomáš rád cestuje karavanem, takže mu každý rok už tradičně kupujeme něco do karavanu, celá rodina. Myslím, že to asi tak bude i letos.
Dokážete se na cesty sbalit skromně? Kolik času cestovat vám vůbec dovolí vaše herecká profese?
Dokážu, ano, s malou taškou, dokonce i s batůžkem. Když chcete, tak si ten čas na cestování uděláte. Pro mě je cestování důležité. Cestujeme podle toho, co se zrovna točí a kolik je práce.
Na kterém nejzvláštnějším místě na světě vás někdo poznal coby herečku?
Přemýšlím. Asi to bylo v Paříži, kde byli Češi, ale není to úplně nejzvláštnější místo. Ale překvapí vás to taky, že jo. Jste v malé kavárně a někdo tam žádá o autogram. A bylo vtipné, že samozřejmě Pařížané koukali, protože vůbec nevěděli, kdo jsem a proč se tam najednou se všemi fotím! Nakonec jsme se fotili všichni v té kavárně i s těmi Francouzi. Chtěli mě mít také na fotce, i když nevěděli, odkud jsem a kdo jsem. Bylo to vtipné.
Užíváte si té anonymity, když vycestujete za hranice, v tom smyslu, že se nemusíte tolik hlídat, jako třeba tady v Čechách?
Mně to nijak nevadí, když mě někdo poznává, takže já s tím problém nemám. Je mi to nějak jedno, jestli mě někdo pozná tady nebo tam. Nemám problém se s lidmi vyfotit a popovídat si.
