Jak vypadá váš běžný den?
Točí se celý kolem dětí. Ony musí mít režim, na rozdíl ode mě, kterou to šíleně vyčerpává. Každý večer mám pocit, že jsem přemohla tyranosaura. S Rebečkou ráda tvořím, protože ji to hodně baví. A já si i díky ní zavzpomínám, jak já jako malá taky hodně malovala a vyráběla. S Ondřejkem nejraději řádím a tančím. On je strašlivej „spíďák“ . Občas zajdeme na hřiště či do dětského koutku. Tam si užívají děti, já trpím.
V čem partner doma nejvíce pomáhá?
Je má psychická opora. Občas mě nechá ráno dospat a vstane s Ondřejem. Já se zase snažím ho co nejmíň zatěžovat. S dětmi to je strašný záhul. Přiznám se, že někdy se mi na konci dne chce už jen plakat.
Rebece jsou čtyři roky. Vidíte v ní hudební vlohy?
Zatím moc ne. Jednou zpívá čistě a pak, když je to mimo její rozsah, tak si klidně uhne jinam a vůbec ji to netrápí. Vidím to spíš na ty výtvarné vlohy. Zato malý Ondřej, kterému v září budou dva roky, už teď intonuje, krásně tančí a je hodně rytmický. Hudební vlohy vidím spíše u něj.
Je pro vás vaše hudební práce i koníčkem?
Naštěstí ano. Jinak bych umřela hlady. Miluju divadlo i kapelu. Od jedné práce si chodím odpočinout do té druhé.
Zvládáte si s dětmi vůbec udělat čas na sebe?
Zatím moc ne. Doufám, že to přijde už brzy, jinak zahynu. Ondřej navíc s mou postavou trochu zamával. Naštěstí asi půl roku chodím na trampolíny. Je to jedna z mála pohybových činností, které člověk nedělá za trest, ale s radostí. A to je jediný pohyb, jaký jsem ochotna provozovat. Jakékoli jiné cvičení nevydržím. Můj maximální fokus na něco nezábavného, co jakýmkoliv stylem připomíná učení, je asi tři dny.
Snažíte se třeba dbát alespoň na módu? Nebo ani na to není čas?
Mám ráda, když je každý oblečený jako ve své „druhé kůži“. Nežiju moc módními trendy, ale líbí se mi, když se v něčem cítím dobře a hezky. Za utrpení považuji třeba s módou spojené focení. Dlouze vymýšlím, co na sebe, musím se dlouho líčit. Dlouho znamená déle než dvě minuty. Musím se nějak tvářit, protože kdybych byla přirozená, tak vypadám jako těsně před skokem z okna. Jsem spíš introvert se sklonem k pesimismu. Taky jsem vztahovačná a lehce paranoidní, což ovšem neznamená, že mně někdo nepronásleduje.
Lucia Šoralová s dcerou Rebecou a synem Ondřejem
Příští rok oslavíte kulatiny, bude to pro vás životní zlom?
Vzhledem k tomu, že už tři roky mluvím o tom, že jsem čtyřicátnice, tak jsem si na to už zvykla. Kamarádky tvrdí, že je to velký zlom, přímo magický. Tak se asi začnu těšit. (smích)
Sice říkáte, že dvě děti jsou záhul, ale některé ženy si ke čtyřicátinám nadělují třetí dítě.
Ježíši, to ne! Ono je to nádherné, ten bezmocný uzlíček s hlavičkou na vašem rameni, ale pak... Z bezmocného uzlíčku se rychle stane raubíř s vlastním názorem na všechno, který se zpravidla naprosto neshoduje s tím vašim. Výchova, alespoň v naší rodině, je neustálý boj o pozice, od ranního oblékání až po večerní uspávání.
Co byste si ještě přála prožít, získat nebo udělat?
Přála bych si participovat na nějakém zajímavém crossoverovém projektu, „novém divadle“, napsat scénář, udělat spousty písní, které by ze mně vytryskly jako ty z CD O lásce, cti a kuráži. Chtěla bych někdy spolupracovat s Jarkem Nohavicou, ráda bych skákala na trampolíně salta bez pocitu strachu. A samozřejmě, chtěla bych vychovat ze svých dětí dobré a šťastné osoby. Takže budu asi potřebovat dalších 40 let života.
