Vás, Luboši, v dětství bavil sport. Co to, že zvítězilo herectví?
No, asi v jedenácti letech se mi stal při fotbale úraz kolene. Nejdřív to vypadalo na meniskus, který mi ale nemohli operovat, aby nezastavili růst nohy. Každopádně kvůli tomu nešlo trénovat. Paní Soňa Pavelková, maminka Ondřeje Pavelky, nás lanařila v tu dobu k přihlášení do dramaťáku. Tak jsem to tenkrát zkusil – a přihlásil se dokonce i na housle, což mi vydrželo až do patnácti. Při rozhodování, co budu dělat dál, mě to hodně táhlo na automechanika nákladních aut do Plzně s tím, že chci jezdit s tirákem. Jenže paní Pavelková řekla, že s takovým talentem přece musím zkusit konzervatoř, a když mě nevezmou, ať jdu do tý Plzně. A oni mě přijali. Kvůli lajdačení jsem školu ale nedodělal.
Prožil jsem divokou minulost v podnikání a dlužil hodně peněz. Stávaly se mi jeden čas samé divné věci.
