Tři sestry slaví čtyřicet let. 40 let pod vobraz je také název nové knihy, která je právě na pultech knihkupectví. Považujete tuto knihu za jakousi kroniku kapely?
Je to určitě obrázková kronika kapely. Obrázky jsou doplněné vždy co nejlepším popisem, co jsme si vzpomněli – kdo tam byl a kdy to bylo. Nakonec to byl velký zdroj informací a poučení i pro nás, když jsme dohledávali historii fotek.
V prosinci se mohou fanoušci těšit jednak na dokument o kapele na ČT Art, ale taky na koncert v O2 areně. Je pro vás rok 2025 pracovně náročnější?
Je toho víc, ale je to hezké, že se bilancuje čtyřicet let. Do toho máme úspěšné koncerty. Lidé chodí, za což jim moc děkujeme. Hodně jsme se věnovali i přípravě desky – rok a půl, možná rok předtím. Částečně jsme se věnovali i filmu, protože to trvá vždycky dlouho. Kniha vznikala ve stejnou dobu a všechno jsme konzultovali. Bylo toho víc, ale bylo to příjemné. Možná nám to bude i chybět, až to 20. prosince v O2 areně skončí a přijde leden a nic.
Říkal jste, že nové album Pub Art bylo trošičku lékem na vaši depresi. Je to pravda?
Ono se dnes zneužívá slova deprese – to by měla být klinická porucha. Já měl spíš, slovy pana prezidenta Havla, „blbou náladu“ z celého našeho konání. Bavilo mě hraní, ale nechtěl jsem dělat nic nového. Přišlo mi, že jsme už všechno řekli, a táhlo mě to spíš do temnějších textů, které se pro Sestry nehodí. Nevěděl jsem, jak z toho ven, a myslel jsem, že kolegové ani nechtějí další desku. Úplně mě překvapili na schůzi v Peci pod Sněžkou, kde říkali: „Jak to? My to chceme dělat!“ Tak jsem řekl, že to zkusíme, ale texty možná nebudou takové, jak jsou zvyklí. Nakonec se podařilo najít průnik. Je tam sesterské jádro, ale i vážnější témata, ne jen juchajda typu banánová šlupka, někdo spadne a groteska. Všichni s tím jsou ztotožnění. Tomáš to velmi chválí a já doufám, že si to najde cestu k lidem.
Co pro vás znamenají Krkonoše? Když se tam konají takováto stěžejní zasedání?
Krkonoše máme od nepaměti. Jezdíme tam k Tomášovi na chalupu od roku 1985. Už když jsme chodili na vysokou, vznikala tam kapela, dávalo se to dohromady. Pak jsme tam jezdili zkoušet a trávili tam týden na přípravném turné. Tam se vynalézaly nové písničky a hodně se u toho pilo. To trvalo asi do roku 2005 – do té doby tam vznikala alba. Máme tam spoustu známých i zážitků. Mně to tak bylo asi dané – na Šumavě jsem byl jednou za život a v Krkonoších stokrát. Táhne mě to tam. Někdo to má takhle s určitým místem.
Podnikatelé nosili fialová saka a lidi k sobě měli blízko, vzpomíná Fanánek |
Když je člověk zralejší a vytížený, tíhne víc k rodině? Touží po klidu, pohlazení, lásce, která ho doma čeká?
Myslím, že po klidu trochu jo. Teď si užívám společenského života na koncertech – zpíváme, pijeme nějaké nápoje, občas máme večírek před hotelem. Ale že bych chodil na pivo do hospody? Na to už není čas. Mám dvanáctiletou holčičku, se kterou se snažím být přes týden doma. O víkendech je víc v péči maminky. Já hraju a doma jsem spokojený. Večer tam piju víno, čtu si, vymýšlím texty, poslouchám muziku. Před třiceti lety bych to takhle nevydržel, musel bych do hospody.
Františku, kolik litrů piva zvládnete dát za bujarý večer teď? A kolik to bývávalo?
Řeknu, kolik to bývávalo. Spíš budu říkat půllitry. Když jsme šli, šli jsme plus minus na deset půllitrů. Když byly večírky, to se nedalo počítat. Většinou se to protáhlo do dalšího dne a já pak přešel na vodu s vínem. Nejdřív to byl střik s bublinkami, teď piju jen čistou vodu s vínem a dělám si z toho lehký nápoj. Jsem velkoobjemový. Teď jsem objevil hydrátor – dvoulitrovou nádobu, co mají v tělocvičně. Mám dva a tam si to míchám. Aby to na koncertě nemuseli pořád připravovat, nalévají mi to rovnou z toho. Vypiju určitě jeden až dva plné za koncert.
Stává se z vás sofistikovaný člověk.
Ježíšmarjá. To musí posoudit někdo jiný, já bych se toho oslovení bál. Zní to strašně přísně, snad ne! (smích)
V uvozovkách, řekněme.
Člověk je mírnější a shovívavější. Už nemá tak vyhraněné a bojovné názory, které jsou vlastní mládí. Nedá se s tím nic dělat. Kdyby mi tohle někdo řekl před třiceti lety, řekl bych, že je to pitomec. Že takové názory budu mít vždycky. Člověk se mění.
