„Pro mě bylo divadlo odjakživa vším. Chtěla jsem ho hrát už v době, kdy jsem dělala výtvarnou školu. A když to přišlo a stala jsem se herečkou, nic jiného už pro mě neexistovalo,“ vzpomíná Švormová, která měla štěstí na angažmá.
Nezapomenutelným pro ni byla Městská divadla pražská, kde setrvala desítky let a získala doživotní kamarádky. K Aleně Vránové jezdila na statek, ke Květě Fialové domů do hereckého domu v Dejvicích. „Některé kolegyně si závidí role, ale to u nás nebylo, každá jsme toho hrály tolik, že jsme to neměly zapotřebí,“ vzpomíná Libuše Švormová.
Carmen Mayerová, její blízká přítelkyně, ji doplňuje: „Tam panovala noblesa, úroveň, kterou jsem pak už nikdy nezažila. Když jedna z kolegyň šatnu opustila, neexistovalo, aby ji ostatní pomlouvaly. Do tohoto seskupení patřila Jaroslava Adamová, Marie Rosůlková, Irena Kačírková a další známé herečky. Šatnovou komičkou prý byla Stella Májová. Ta uměla tnout do živého. ‚Vypadáš dobře,‘ řekla kolegyni. ‚Kde šiješ?‘, dodala vzápětí.“
O tom, co během svého dlouhého života zažila, se Švormová zmiňuje v knize Děkovačky Libuše Švormové, kterou s ní dal dohromady Patrik Rozehnal. „Sice jsem v dávnověku žila se spisovatelem (Janem Otčenáškem – pozn. red.) ale přesto nebo právě proto bych si nikdy nedovolila sama napsat knihu. Protože vím, co to obnáší, ale Patrik nedal jinak,“ svěřila se.
Přesto ani tato publikace není absolutním výčtem zajímavých událostí jejího života. „Dělali jsme spolu představení Coco Chanel. Já hrál jejích pět milenců, Míša Dolinová byla mladou Coco a Libuška Švormová hrála návrhářku v pozdějším věku,“ vzpomíná Jan Čenský. „Byla úžasná. Pokoušela se i kouřit, protože Coco Chanel byla spojená s kokainem a kouřením. Ale protože Libuška je čistá duše, tak to většinou začínalo tak, že jsme ji jakože připalovali cigaretu nebo každá scéna končila tím, že ji právě típá. Ale držela ji v ruce s grácií, na špičce,“ usmívá se.
„Kokain odmítla hned, to měl režisér Jiří Adamec smůlu. Ona má svoje morální zásady. Ale hlavně měla starou hereckou školu, takže byla radost s ní hrát,“ dodává.
Herectví ji učila na DAMU Vlasta Fabiánová, na kterou s láskou vzpomíná: „Vedla nás hlavně k tomu, abychom dobře, správně a krásně mluvili, aby nás bylo, pokud se jednou do takového divadla dostaneme, slyšet až na druhé galerii, i když jenom šeptáme. Sama mluvila nádherně, měla krásný hlas, mnohému jsem se od ní naučila.“
To, že se jí hlas s věkem moc nezměnil, považuje Švormová za genetický dar. „I moje maminka, která se také dožila poměrně vysokého věku, mluvila tak, jak jsem ji znala už jako malá holčička. Nikdy se jí hlas nedostal do nějakých skřehotavých tónů,“ vypráví.
A vzpomíná na dabing slavné francouzské herečky Michèle Mercierové, již proslavila role Angeliky. První díl byl natočený ve Francii roku 1964, přičemž dabovat ho začala Švormová s Langmillerem coby Joffreyem de Peyrac až o čtyři roky později. „Říkali jsme si. Ježíš, to je kýč. Co to je? Netušili jsme, že i za padesát let se na to lidé budou dívat pořád s nadšením,“ vzpomíná herečka.
„Než jsme začali s dabováním jednotlivých scén, pustili nám to celé. Při práci na samostatných smyčkách jsme dostávali do sluchátek francouzský originál a mohli jsme si zkoušet překrýt ho českým překladem. Brzy jsem ale požádala zvukaře: Vypněte mi prosím tu fráninu a nechte mi to hluchý. Chtěla jsem se oprostit od originálu. Největší starostí bylo trefit se na retnice a francouzština mě při tom rozptylovala, bylo lepší spolehnout se na vlastní cit,“ vzpomíná.
V dabingu byla ještě s dalšími kolegy, kteří mluvili ostatní postavy. „Vnímali jsme, co ten druhý říká, jak to pronáší, na co dává důraz a jak končí, abychom na to adekvátně navázali. Pro hereckou práci v dabingu je to velmi důležité,“ vysvětluje. Tato dnes už zastaralá metoda přinesla plody. Lidi ji zastavovali ještě po letech na ulici a děkovali za krásný dabing.
K jedné scéně z Angeliky se po třiceti letech vrátila, když Zdeněk Troška točil komedii Slunce, seno, jahody. „Je tam obraz, kdy Helena Růžičková sleduje od stolu Angeliku a pláče u toho. Její muž leží pod novinami na kanapi a hlasitě chrápe. Vtom vypnou proud. Původní zvuk nešel použít, tak se musel ten krátký kousek, kdy je na obrazovce vidět záběr z filmu, namluvit znovu. Bránila jsem se zprvu, protože jsem měla hlas už posazený jinak než kdysi, ale Troška se nenechal odbýt,“ vypráví herečka. A tak po letech znovu nadabovala scénu plnou touhy: Miluj mě, Nicolasi, já chci, abys to byl poprvé ty!
Libuše Švormová je už více než čtyřicet let vdaná za Jaroslava Pateru, který je o osmnáct let mladší. On je pořádkumilovný a má rád technologie. Ona má tlačítkový telefon, na techniku je levá a pořád něco někde hledá. Vzali se z popudu další její kolegyně Ireny Kačírkové. Řekla jí: „Vdej se, nebo budeš ke stáru zlá zapšklá paní.“ Libuše nápad tlumočila svému příteli, ten souhlasil a roku 1982 si řekli ano.






















