Smrt, kterou si přivodil v lednu neodbornou aplikací léku na navození anestezie, ho ale přece jenom změnila. Od té doby je víc opatrný na sebe, na rodinu.
„To bejvávalo,“ zavzpomínal Tsoukernik na chvíle, kdy ležel nemohoucí na smrtelné posteli. Nakonec se ze všeho dostal, dokonce bez následků a mohl tak přijmout pozvání na křest knihy Za hranice odolnosti fyzioterapeuta Michala Novotného, jenž zachránil kariéru jak vrcholovým sportovcům, tak pomohl od bolesti mnoha českým i zahraničním hercům.
„Michal je božský, úžasný člověk. Jsme přátelé. Napravoval mi nohu, ruku…. Ale mozek ne, tím se nezabývá,“ usmíval se. Ale pravdu tak úplně nemá, protože součástí léčby, kterou Novotný praktikuje, je i mentální koučink, ukazuje, jak zvládat bolest, jak pracovat s psychikou.
„Ladislav Štaidl napsal ve své knize Víno z hroznů, že moje nervy potřebují údržbáře,“ říká Tsoukernik, který se už léta pohybuje v českém showbyznysu. Štaidl hrál rád karty, zatímco Tsoukernik vlastnil kasina, což je spojovalo. Sportu se ale podnikatel nikdy moc nevěnoval. „V mládí jsem dělal judo, ale dneska už nic,“ říká.
A vrátil se na chvíli i k onomu osudnému dni. „O sebe jsem strach neměl, ale mrzelo mě to kvůli mé krásné ženě a dětem, že z mé strany došlo k takové nedbalosti,“ vypráví o problému, který ho přivedl v kritickém stavu do nemocnice. „Dneska daleko víc vnímám, že rodina je pro mě všechno. Když už něco dělám, vždycky přemýšlím, jestli je to dobré i pro ni.“
Vrátily se mi vzpomínky, říká miliardář Tsoukernik po probuzení z kómatu![]() |
Po stránce psychické je teď údajně daleko víc v pohodě. „Jsem klidnější. A vrátily se mi vzpomínky z dětství. Pamatuji si teď víc detailů než před tou klinickou smrtí. Osm jazyků, kterými jsem mluvil předtím, mi taky zůstalo a žádný nový nepřibyl,“ usmívá se.
„Měl jsem zástavu srdce, dvacet minut, byl jsem už jednou nohou pryč. Když jsem se pak z tohoto stavu ‚probudil‘, vyptávali se mě lidi, jestli jsem neviděl anděla nebo tunel. Neviděl. Myslím, že nic takového není, že o tom vyprávějí jenom lidi, kteří chtějí být zajímaví. Mně se nic takového nestalo,“ dodává.
Tři čtvrtě roku před onou událostí prodal firmu, která provozovala hotely a kasina. A zdálo se, že se bude podílet s Ivanou Gottovou na budování muzea Karla Gotta v jejich domě na Bertramce. Jenomže všechno je jinak. „To si novináři vymysleli. Není to pravda. Já jsem se s Ivankou hodněkrát o nějakých věcech radil, ale nikdy jsem muzeum nepřipravoval. Všechno dělala Ivanka sama a za svoje peníze,“ prozrazuje.
„Ale asi to zdravotně nezvládla, proto nakonec z toho nic nebude. Ona by to byla strašná oběť, kdyby do toho šla. To by se k tomu muzeu připoutala nadosmrti a nikdy už neměla žádný svůj život. Musela by tam sedět, dohlížet na provoz domu, prostě starat se o to. Tak se nakonec rozhodla jinak a já si myslím, že je to dobré rozhodnutí,“ vypráví Tsoukernik.
S Ivanou a její rodinou je pořád v kontaktu. „Jsme rodinní přátelé, navštěvujeme se navzájem. Absolvovali jsme společně i pár výletů a dovolených jak v Česku, tak v zahraničí,“ říká Leon. „Ivana, Nellinka i Charlottka jsou krásní lidé,“ dodává.
Když to bylo s Gottem, který před šesti lety podlehl následkům léčby rakoviny mízních uzlin, už hodně špatné, oslovil Tsoukernika, aby Ivaně v budoucnu pomohl. „Karel mě vzal za ruku a řekl: ‚Mám k tobě prosbu Leone, postarej se o ně.‘ A já svůj slib plním, aspoň z těch sil, co můžu,“ vypráví.
Na Karla Gotta vzpomíná s úctou a láskou. „Ta jeho vnitřní noblesa, to pro mě bylo nejvíc. Když někam vstoupil, celý sál se rozsvítil, nebylo třeba jiného světla,“ vypráví.
Z jeho repertoáru má radši lyrické songy. „Mám asi třicet oblíbených písní, tak nemůžu říct jenom jednu,“ zamyslí se a pak začne zpívat Oči má sněhem zaváté… „Krásný slogan, ale ještě hezčí je: Na kterou z vás vzpomínám si víc, na kterou z vás, netroufám si říct...,“ usmívá se.
Jeho pěvecký projev je obdivuhodný, ale nikoliv překvapivý. „Studoval jsem operní zpěv v Rusku a v Miláně. Ale nikdy jsem se tomu profesionálně nevěnoval. Byl jsem chudý, musel jsem pracovat, vydělávat peníze,“ poodhaluje.
Karel Gott ho ale často ponoukal, aby se ke zpívání vrátil. Dokonce si spolu střihli pár koncertů. „Vystupovali jsem s Karlem, Gabrielou Beňačkovou Čápovou a Petrem Dvorským společně v kasinu v Rozvadově. A pak kdykoliv jsme byli doma, ať už u Karla nebo u mě, tak jsme si zazpívali. Třeba árie z Nápoje lásky,“ dodává.
Zpěvák mu věnoval svoji zlatou pamětní medaili, která byla vyražena u příležitosti jeho pětasedmdesátých narozenin. „Bylo to na Silvestra. Dal mi ji a říkal: ‚Nikomu to neukazuj, protože ji po mně budou chtít všichni‘,“ usmívá se Leon.
A když odešel do hudebního nebe, dostal další dárek, tentokrát od Ivany. „Věnovala mi jeho poslední kreditní kartu. Je tam napsáno Karel Gott, banka, prostě zlatá kreditka vzadu s jeho podpisem. Říkala, že mi chce dát něco osobního,“ zavzpomínal s povděkem Leon Tsoukernik.
























