Nebýt téhle výbavy, těžko by se dokázala vyrovnat se šikanou v dětství způsobem, jaký je na hony vzdálen zášti. S Lenny jsme si povídaly nejen o hledání bezpečí v hudbě, vykročení z komfortní zóny a nabytí sebevědomí. Řeč byla také o tom, co se u nás i ve světě populární zpěvačky, klavíristky a skladatelky dotýká hluboko v srdci.
Maminka, zpěvačka a kytaristka, má v krvi hudbu od A až do Z, tatínek, architekt, výtvarno. A kromě toho hraje na klavír. Cítila jste se s takovou životní infuzí odlišně od svých vrstevníků?
Popsala bych to tak, že jsem vždy cítila, že vybočuji „z davu“. Ale nebylo to dáno profesí mých rodičů, spíš tím, že byli oba malinko starší – maminka mě měla v devětatřiceti letech – a obklopovali se trochu jinou společností, než jsem viděla u spolužáků. Já se pohybovala převážně v jejich společnosti, takže jsem byla oproti vrstevníkům taková dospělejší.
Tvorba pro mě vždycky byla vyjádřením niterných pocitů. Prostě jsem neměla touhu to ventilovat veřejně. Dokonce ani poté, co na to máma přišla a chtěla se se mnou chlubit návštěvám.
