Potkali jsme se na výstavě o starověkém Egyptě. Co na ni říkáte?
Egypt na mě takhle intenzivně dýchl a okamžitě bych se jela podívat na všechny ty pyramidy a hrobky a vydala se na nějakou výpravu.
Jak se vy osobně tváříte na ztvárňování historických postav? Jaké to je, nechat někoho z minulosti prostřednictvím sebe samotné reinkarnovat před kamerou?
Je to vždycky hrozně zajímavé. Dostanete se zároveň do jiného století, začnete přemýšlet o tom, jak lidé tehdy uvažovali, co bylo pro ně důležité, začnete si všímat úplně jiných věcí a můžete se dotknout té historie. V momentě, kdy hrajete historickou postavu a můžete se pohybovat po zámku, tak vidíte, že ti lidé měli úplně jiné rozměry uvažování, než když dnes žijeme v paneláku, že jo.
Pamatujete si na nějaké konkrétní natáčení? Třeba z toho důvodu, že vás museli pevně sešněrovat do korzetu?
Sešněrování do korzetu jsem zažila několikrát a abych pravdu řekla, tak mě to strašně moc bavilo. Vůbec mě to neomezovalo a naopak to přinášelo tělu určitou důstojnost. To mě bavilo, to se mi líbilo.
Odnesla jste si z toho rovné držení těla?
On vám ten korzet ani nic jiného nedovolí, než chodit vzpřímeně.
Jsme na výstavě a je to tu plné různých artefaktů. Každý je tak trochu sběratel. Já například sbírám vinyly, máte doma také nějakou sbírku?
Já sbírám kameny. Mám na ně takovou nádobu.
A když řeknu třeba ametyst, tak na co přesně je?
(smích) Tak takhle úplně dokonale znalá nejsem.
Takže když vám chce váš manžel Honza Dolanský udělat radost, tak šperkem či kamenem... Nebo šperkem s kamenem?
Dostala jsem už obojí, dostal jsem šperk s kamenem a zároveň i kameny.
Co byste řekla, že vás s manželem drží nohama na zemi? Oba působíte jako úplně normální lidé, přestože je o vás enormní zájem a jste téměř denně na televizních obrazovkách.
Myslím, že rodinný život. Ten vám dává jasné hranice, jasný rytmus a jasné priority. Myslím, že to člověku nedovolí, aby ulétl někam, kde se to jen třpytí.
Jan Dolanský a Lenka Vlasáková se po devatenáctiletém vztahu vzali |
Vašeho syna Maxe už také vídáme na televizních obrazovkách a v divadle. Jaké jste mu dali rady do pracovního života? Na co si dávat pozor? Třeba právě na to sebevědomí, aby příliš nenarostlo?
To ani ne. On má přirozeně zdravé sebevědomí a zároveň jasný respekt a jasné hranice. Ví velmi dobře, jak to v tom našem povolání chodí. A jestli jsme mu dali nějakou radu? To, aby se vůbec neohlížel na nás. Je nám jasné, že se od našich jmen naopak musí oddělit a najít si svoji vlastní cestu. Takže jediné, co jsme mu dali, bylo požehnání. Řekli jsme mu, že mu držíme palce a ať mu všechny hvězdy svítí na cestu.
Došlo už na vylétnutí z rodného hnízda?
Ano. Už přes rok s námi nebydlí.
Chodíte si jako některé jiné maminky s těžkým srdcem posedět do toho jeho pokojíčku a možná i poplakat?
Ne, nechodím. Mně přijde úžasné, že mají ty děti tu odvahu a v osmnácti řeknou: „Děkuju, bylo to s vámi úžasný a teď jdu do toho života.“ A vstoupí do něj sami. Mají tu sebedůvěru, chtějí o sobě rozhodovat sami, mají tu odvahu. Mně to přijde prostě skvělý. A musím říct, že všichni se vracejí. Když jim člověk řekne, jestli s námi chtějí strávit Vánoce, jet na dovolenou, nebo na hory, řeknou jo. To mi přijde jako dar.
Kdybyste se mohla stát egyptskou bohyní a měla tu moc, co byste ve svém životě chtěla změnit?
Ve svém životě? Asi bych měla ještě více dětí, kdybych mohla. Ale jinak bych neměnila nic.
