Kolik kávy denně vypijete?
Nejsem moc kafař. Mám to nárazově. Třeba čtrnáct dní si kafe dát nemusím a pak potřebuju nějak probudit a dám si smrťáka, většinou dvojité nebo dokonce trojité. Můj partner Turek je ale naprostý milovník kafe. Hrozně trpí tím, že má „turek“ v Česku takové jméno, jaké má. Zvažuje, že by možná dělal do kávového byznysu a zjišťuje, jakým způsobem sem dostat tu pravou kávu, která se dá zpracovat tím způsobem, jaký mají Turci rádi. Doma máme asi čtyři nebo pět přístrojů, každý kávu jinak vaří, jinak mele. Vždycky, když si udělám tu svoji, tak je Volkan ze mě úplně nešťastný, protože si do toho dávám mléko, což nemůže vidět. (smích)
Máte skvělou postavu. Právě proto se chci zeptat, jak odoláváte těm tureckým dezertům a sladkostem?
Já nejsem moc na sladké. Mám to také nárazově, že někdy mám pocit, že potřebuju cukr, tak si ho dám. Ale jinak ani moc nepeču a děti ani na to nejsou moc zvyklé. Ale turecké sladkosti nemusí být tak sladké, jak je známe. Naopak jsou většinou doslazované datlovým sirupem nebo medem. To pak má už úplně jinou chuť. Ne takový ten turecký med. To když viděl Volkan tady poprvé, čemu říkáme turecký med, tak se úplně osypal.
Jste striktní máma?
Já bych řekla, že ne. Moje děti by řekly, že strašně, a David by mi řekl, že jsem tyran. (smích) Razím heslo, že mantinely jsou potřeba, ale v rámci těch mantinelů už by se děti měly pohybovat prostě svobodně. Řád je opravdu nutný a obzvlášť, když máte čtyři děti. Takže u nás je jasně dané, co kdo může a nemůže. Ale nejsem uzurpátorka, křičím na děti minimálně. Rozhodně je nebiju, to v žádném případě. A máme prostě režim, no.
Lejla Abbasová a její partner Volkan Kaynak
O víkendu v Praze skončil Prague Pride. Jak se vy osobně tváříte na stejnopohlavní manželství?
Jedině pozitivně. Jsem taky velmi aktivní, co se týče LGBT komunity, třeba jsem spoustu událostí pro ně moderovala. Myslím si, že v dnešní době by si konečně měla společnost uvědomit, že láska je opravdu jenom jedna. Řekla bych, že dost často mají takové ty klasické oboupohlavní páry daleko méně láskyplný svazek než lidi, kteří si za tou láskou musí jít, bojovat za ni a ustát ji, a to jsou právě ty stejnopohlavní páry.
Kdo je jakkoli rozdílný nebo se odlišuje, tak často čelí ponížení. Jak vy jste se s ním v životě učila pracovat a eliminovat ho?
Ponížení. Já jsem měla problémy ve škole, zažila jsem šikanu. Doufám, že moje děti už si tímto procházet nebudou muset, i když jedno z dvojčat je hodně tmavé. Kolikrát jsme přemýšleli nad tím, jak ho bude brát česká společnost, protože ještě vypadá tak jako Rom nebo Ind. Ale věřím, že dnešní škola je mixovaná, je tam spousta Vietnamců, cizinců.
Ale jinak je strašně důležité nereagovat na urážky, nedávat vůbec prostor tomu útočníkovi a k tomu, aby si mohl myslet, že vás to raní. Tak jsem se vlastně vyrovnávala se šikanou. To, že jsem se naučila je úplně vymazávat ze svého prostoru, nereagovat, nedávat ty podněty.
Co momentálně naplňuje vaše dny?
To je velké břímě, jelikož jsme už před dvěma lety začali točit dokumentární film o projektech u „mých Masajů“. Bohužel se nám do toho svezla covidová pandemie, takže místo původně plánovaného roku je to dva roky. Také bohužel pořád sháním finance, takže se scházím se sponzory, s producenty. Už máme natočený veškerý materiály, ve střižně stříhá úžasná Šárka Sklenářová, která spolupracuje s Olgou Špátovou a dělaly třeba dokument Karel. Věřím, že se nám podaří peníze sehnat co nejdřív a že dokument uvidí světlo světa snad už někdy na jaře. Kdybyste někdo měl peníze, tak se klidně můžete ozvat, děkuju vám. (smích)
Co fundraising?
No, to je právě to, co dělám. Překvapeně jsem zjistila, že partneři, které jsem oslovila na sponzoring dokumentu, se rozhodli mi dávat peníze na projekty. Takže teď poprvé nemám nouzi o peníze na projekty nebo docela dobré materiální věci, ale pořád nemůžu zase financovat ten dokument.
18. července 2017 |
