Navzdory těžkým zkouškám osudu se Ladislav Frej dokáže smát, umí si ze sebe udělat legraci. Rozhovor probíhal u něj doma v Hostivici. Kolem nás pobíhala jako neřízená střela jeho čivava Mimi, při jednom tygřím výskoku mi olízla ucho, svého páníčka kousala do nosu a občas se pustila do marného souboje s Maryškou, papouškem, který vše pozoroval z klece, takže zuby i zobák cvakaly naprázdno. Pán domu neposlušného psíka několikrát přísně okřikl, ale zároveň bylo zřejmé, že pro něj má slabost.
Co ho trápí, co baví a na co se těší?
Pro vydavatelství OneHotBook jste letos načetl audioknihu Jeřábi táhnou na jih od autorky Lisy Ridzén, švédskou knihu roku 2024, která s velkou citlivostí pojednává o stárnutí a odcházení. Jaká to byla práce?
Moc pěkná. Tak jsem se do toho položil, že některé scény jsem viděl úplně jako filmový obraz. Jako bych sám byl aktérem toho příběhu. Ten text mi mluvil z duše, byť jsem o pár let mladší než hlavní hrdina Bo. Věřím, že jsou přede mnou ještě aspoň trochu lepší vyhlídky, než byly před ním. Ale myšlení starce, který neustále odbíhá do minulosti a už vlastně neví, co je realita a co vzpomínky, a když vypráví historku, odskočí na další, aniž by tu první dopověděl, mi je vlastní. To ostatně uvidíte při našem rozhovoru. (usmívá se)
Někdy dojdu k tomu, že jsem byl hrozná svině. Toto a toto jsem zkazil, toto jsem neměl dělat.
