Jaký byl váš vztah? Vím, že jste se seznámili během natáčení filmu Podezření začátkem 70. let…
To je pravda. Můj muž tam hrál hlavní postavu velvyslance. Já jsem byla manželkou jiného velvyslance jako součást komparsu. Během jedné přestávky jsme se dali do řeči. Zajímalo ho, čemu jinému se věnuji. Odpověděla jsem, že ještě studuju a tímto si vydělávám ke kapesnému. Během další přestávky se zase vrátil a překvapil mě. Všiml si totiž, že mám opar. Asi si dovedete představit, jak trapné to pro jednadvacetiletou holku bylo…
Takže jste se otočila na patě a odešla?
Normálně jsem mu odpověděla, že mě to pronásleduje každý měsíc. A on na to, že na Slovensku existuje nový lék, morgalin – ten název do smrti nezapomenu – který opravdu pomáhá. Když jsem mu řekla, že se do Bratislavy jen tak nedostanu, slíbil, že mi ho pošle. Bydlela jsem tenkrát na internátu, tak jsem mu dala adresu, ale ani náhodou jsem nečekala, že by si na to vzpomenul. Ale on mi ho skutečně poslal.
To zní jako z romantického filmu. Sblížilo vás to?
Tehdy ještě ne. Jen mi poslal ty prášky a já jsem mu poděkovala. To byla celá naše korespondence. Každý jsme měli svůj vlastní život. Když jsem se ale po letech stěhovala, tak jsem si řekla, že mu pošlu novou adresu, a zeptám se, jak se vlastně má. Zajímalo mě, co je u něj po deseti letech nového. Věděla jsem, že natáčí v Praze, tak jsem mu do divadla poslala pohled a asi po měsíci mi od něj přišla odpověď s pozváním na jeho recitál v Praze.
A byla ruka v rukávě?
V tu chvíli ještě ne. Ani jednoho z nás nenapadlo, že by z toho byla společná budoucnost. Vážila jsem si ho, ale žádné romantické myšlenky mi hlavou neprolétly. Ale pozvala jste ho na návštěvu… To je pravda. Měla jsem ale už sedmiletou dceru a narychlo jsem nesehnala hlídání, tak jsem mu vzkázala, že divadlo nestihnu, ale pokud by chtěl, ráda ho uvítám doma. Necítila jsem se hloupě, věděla jsem, že to byl člověk na úrovni. A on opravdu přišel. Dcera už spala, tak jsem jen ukázala na postýlku, že tam je můj malý človíček, a povídali jsme si. Můj muž mi později prozradil, že byl zvědavý, kdo mu vůbec otevře – jak vypadám, jestli jsem se změnila, s kým žiju…
Jak jste ho vnímala vy?
Cítila jsem, že neprožíval nejlehčí časy. Měl za sebou problémy, které se táhly dlouho. Na přání manželky se několikrát museli stěhovat z jednoho bytu do druhého, přičemž se nakonec stali obětmi bytové mafie. Manžel si uvědomoval, že za to jeho první žena nemohla, souviselo to totiž s její diagnózou. Lékaři jí objevili na mozku nádor, který se však nedal celý odstranit, protože měl tvar hvězdice. Nakonec přišla o práci, začala se uzavírat před lidmi, a tím se její stav ještě víc zhoršil. Proto mu radili, aby ji něčím zaměstnal. Ale věčné stěhování nakonec nebylo dobré pro nikoho.
Ladislav Chudík, Eliška Balzerová a Ladislav Frej v seriálu Nemocnice na kraji města (1981)
Ani vy jste to neměla jednoduché, zůstala jste sama s dcerou.
Uvědomili jsme si, že každý má svoje trápení a každý se tak může tomu druhému svěřit. Potom mě pozval na představení do Bratislavy, mezitím jsme si psali, a tím začaly moje cesty na Slovensko. Asi po roce a půl jsme se sblížili natolik, že už jsme přemýšleli nad tím, že bych změnila adresu.
Proč vy? Váš muž měl herecké příležitosti i v Praze.
Pro člověka, který dělá to, co dělal on, by nebylo dobré, aby opustil svoji vlast. Sám však několikrát přiznal, že mu právě Nemocnice a dojíždění do Čech během těch těžkých let na konci prvního manželství zachránilo život. To si okolí i on uvědomili až pak. Nemocnice ho zaměstnala a vytáhla z domácího prostředí. Tolik práce jako tehdy nikdy předtím neměl. Naskočil do rozjetého vlaku, ve kterém se ostatní už vezli, znali svoje role, on se do té své musel dostat. Navíc jako primář měl obrovské množství textu.
Na jednu stranu to bylo dobré na bolavou duši, ale na druhé straně to bylo asi na hranici lidských sil…
Manžel mi několikrát přiznal, že se bál, že to nezvládne. Po natáčení se dozvěděl, že si to uvědomoval i režisér Dudek, který prý na radu Jaroslava Dietla nařídil zamknout všechny dveře, aby jim z placu neutekl.
Herci Ladislav Chudík a Miloš Kopecký v televizním seriálu Nemocnice na kraji města (1977)
Pamatuju si na rozhovor s Ivem Mathém, který připustil, že to pro Ladislava Chudíka muselo být náročné. Natáčely se totiž dlouhé scény bez možnosti střihu a on jako Slovák sice mluvil dobře česky, ale podvědomě používal měkké L a vše se muselo opakovat. Je až neuvěřitelné, že to zvládnul.
Velmi mu pomáhali kolegové. Díky poezii Jaroslava Seiferta sice měl nějakou přípravu, ale jednoduché to nebylo. Kdo to nezkusil, nepochopí, že ten jazyk musíte cvičit. Mluvit a mluvit. Takže jen co překročil řeku Moravu, snažil se mluvit česky, což mu mnozí vyčítali. Přitom to nebylo počešťování, jen trénink.
Josef Abrhám byl jedním z těch, kteří mu podali pomocnou ruku, a nakonec zkonstatoval, že s nimi velmi rychle srovnal tempo.
Byli tam i ostatní, kteří mu pomáhali, protože ty texty byly dlouhé. Přitom manžel se téměř každý den vracel do Bratislavy, kde měl závazky, které už nestihl zrušit. Postava Sovy byla v podstatě záskok. Spočítal pak, že za měsíc letěl do Prahy a zpět i čtyřiadvacetkrát.
Nevím, zda dnešní herci zažívají takovou sounáležitost. Vnímali jste, jak ho brali jeho čeští kolegové, v podstatě všechno velikáni?
Měli vůči sobě navzájem velkou úctu a měli se rádi. Uznávali se. A oprávněně, protože už něco dokázali. Oni se jeden na druhého doslova těšili.
29. června 2015 |
