Nejenže kvůli koronavirovým omezením nemůže herec Josef Kubáník hrát divadlo. Navíc ještě musel odložit besedy o své knize Poslední deník Květy Fialové. Vydal ji před časem k nedožitým devadesátinám slavné herečky. Text navíc doplnil audioknihou s dalšími příhodami. Tu právě dokončuje.
Snad už jen čtrnáct dní nás čeká do otevření divadel. Jak snášíte opatření spojená s koronavirem?
Herci jsou tady od toho, aby večer co večer vystupovali před svými diváky – a najednou nám ty diváky vir vzal. Ale ukázalo se, že herci jsou nesmírně citliví a vnímaví. Takže nesložili ruce do klína, šili roušky, nakupovali seniorům, učili děti. Běhají celou naší nemocnou společností, a kde mohou, přiloží ruce k dílu.
Já sám jsem teď měl mít besedy o mé knize Poslední deník Květy Fialové. Protože roušky šít neumím, rozhodl jsem se, že naše společné příhody, které v knize uvedeny nejsou, ale jež diváci moc rádi poslouchají při vzpomínkových večerech, namluvím jako audioknihu. Kromě toho mě ve Slováckém divadle čeká hlavní role v komedii Deskový statek, a tak čas využiju k učení textu, i když přiznávám, do toho se mi moc nechce. (smích)
Jak myslíte, že by Květa Fialová se svou povahou reagovala na pandemii koronaviru?
Paní Květa by samozřejmě vyprávěla o tom, že je dobré se s virem spřátelit, a zvala by jej k sobě domů. Ale osobně by to, že nemůže nikam jít a je zavřená doma, nesla velmi těžce. Potřebovala být před publikem, diváci pro ni byli jako droga. Když v létě nehrála, protože byly prázdniny, zvala si k sobě alespoň kolegy a stejně den co den listovala diářem a těšila se na září, kdy už zase začne. A vezměte si, že ani ty kolegy by si teď zvát nemohla.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Coby ezoterická bytost by covid-19 vnímala jako určitý trest? Zkoušku za to, co činíme sobě i přírodě?
Paní Fialová měla silné charisma a byla opravdu éterická, ale ve skutečnosti šlo o velmi racionální ženu, která měla přesný řád a velmi důkladně jej dodržovala. Nicméně si myslím, že by pandemii za jakési účtování přírody s člověkem považovala. Věříte, že bych se jí na to taky rád zeptal?
Jako ohrožená seniorka by zůstala na své chalupě? Potřebovala k životu televizi, telefon, internet?
V rozhovorech tvrdila, že si neumí zapnout rádio ani televizi a že žije v roce 1900, ale to, co k životu potřebovala a chtěla, to zvládala dokonale. Takže se mi často stalo, že jsem k ní přijel, když se zrovna dívala na televizi a měla puštěný přírodopisný film, protože milovala zvířátka. Vždycky říkala: „Ten pánbůh, to je ale výtvarník. Podívej, jak ta zvířátka umí krásně pojednat.“ Stejně dobře ovládala mobil a několikrát si nechala vyprávět, jak vlastně funguje internet. Což jsem se hodně zapotil, protože to sám nevím. Tak jsem jí říkal, že je to nekonečná knihovna, ve které si může vybrat, co ji zrovna napadne. „Takže také úplné blbosti,“ pokrčila rameny s tím, že to tedy k životu potřebovat nebude.
Jak trávila jarní či letní dny ještě před propuknutím Alzheimera?
Každý den se těšila do divadla nebo na natáčení. Byla šťastná, že je o ni pořád zájem. A kdybyste jí zavolal, že potřebujete v Košicích pokřtít kanárka, paní Fialová by vám to s chutí slíbila a přijela by. Myslím, že víc nervózní byla, když se někdy sešlo pár dnů, ve kterých tolik práce neměla. To mi pořád telefonovala a těšila se, až zase, jak sama říkala, začne skákat.
Paní Květa si přála, ať jí hlásím, co je nového, jako by to nevěděla. Takže: Potvrzeno, miláčku. Poslední deník Květy Fialové je bestsellerem loňského roku. ✌️ Máš radost? ❤️
.
.
.
#poslednidenikkvetyfialove #bestseller #kvetafialova #kveta #fialova #kniha #cteme #nazivotnalaskunavitezstvi #knihomolka #knihomol #divadlo #film #star #legenda #dekuju
Co ji v posledních letech, když byla ještě samostatná, nejvíc těšilo?
Těšili ji diváci. Já vím, že to zní jako klišé, ale bylo to tak. Účinkovali jsme spolu ve třech inscenacích a paní Květa vždycky nasedla do vlaku a jela přes celou republiku do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, aby mohla hrát. Během cesty zvala lidi na představení, takže se stalo, že deset minut před začátkem se na vrátnici divadla objevilo několik lidí, kteří chtěli dovnitř, protože je pozvala paní Fialová ve vlaku.
A co ji trápilo?
Že k sobě nejsou lidé laskaví. Pamatuji si, jak byl v televizi dokument o jejím příteli Arnoštu Lustigovi s názvem Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky. Když film skončil, našel jsem paní Květu uplakanou, jak pořád dokola opakuje: „V jakém světě my to žijeme?“
Byla věřící?
Říkala o sobě, že je buddhistka, ale nesnášela cokoliv ortodoxního, tak si i s touto filozofií jen tak hrála. Že ale někde něco, co nás přesahuje, je, v to věřila a často mluvila o tom, že se tam nahoře těší na paní Karolínku Slunéčkovou, na maminku, na manžela Pavla Hášu. Měla v sobě velkou pokoru před přírodou, před Stvořitelem, ať už si pod tím představíme cokoliv.
Květa Fialová milovala čarodějnice, byly pro ni symbolem svobody |
Jaký měla smysl pro humor?
Ó, tak to je kapitola sama pro sebe. Paní Fialová měla mimořádný smysl pro humor a dokázala přesně, trefně a velmi vtipně popsat situaci i lidi. Zároveň uměla být velmi jízlivá, což každý neuměl zvládnout. Nezřídka se třeba stalo, že šla kolem nás po ulici šedesátnice v upnutém kostýmku a paní Fialová prohodila nenápadně, ale tak, aby to dotyčná zaslechla: „Tak ta je obtažená jak od čalouníka.“
Často vystupovala jako ezoterická bytost lehce z jiného světa. V čem ale byla maximálně racionální?
Paní Fialová byla především racionální. Když se domluvila s produkcí, že v osm bude čekat před domem auto, tak za deset osm už stála u okna a vyhlížela je. Říkala také, že se přátelí s nemocemi, ale se zdravotním problémem neváhala a šla k lékaři. Prodělala třeba boreliózu, ale ani jednou si s ní nepovídala a neradovala se z ní. Ráda si však s těmi myšlenkami hrála. V tom byla kouzelná. Jiný přísně racionální člověk by měl velký problém s jejími hrami i s jejím kousavým humorem. Když byste se jí nelíbil, řekla by vám klidně: „Miláčku, občas melete takové blbosti, že se sice tvářím, že vás poslouchám, ale představuju si, že jsem včela a lítám si po okolí. A když vidím, že už budete končit, vrátím se zase zpátky, takže vy vůbec nic nepoznáte, ale já také nevím, co jste říkal.“
Ve filmu Fantom Morrisvillu si Květa Fialová zahrála s Oldřichem Novým.
Paní Fialová vám svěřila své deníky, které si psala od šestnácti let.
Bylo to asi sedmdesát hustě popsaných knih. Celý život této úžasné dámy. Šlo o úplně běžná shrnutí dne. Ty zápisky neměly žádnou literární hodnotu, ale občas se mezi nimi našly opravdové klenoty. Jako když třeba popisovala natáčení filmu Limonádový Joe, kam si zaznamenala, jaký měla pocit, když viděla poprvé tu slavnou scénu, kdy schází ze schodů a zpívá: „Když v báru houstne dým...“ V knize Poslední deník Květy Fialové spousta takových zápisků z jejích deníků je. Druhá polovina knihy hovoří mimo jiné o nemoci.
Alzheimera měl manžel Pavel Háša a paní Fialová o něm říkala, že „je za zrcadlem a že k němu nemůže“. Stejná nemoc se pak projevila u ní. Měl jste také pocit, že je paní Květa za zrcadlem?
Neměl. Paní Fialová do poslední chvíle vnímala a komunikovala, jen už se z ní vytrácela síla a i správná orientace v čase. Ta poslední setkání, která v knize také popisuji, byla strašná. Své dceři třeba pořád opakovala: „Pomoz mi, Zuzanko, pomoz mi.“ A když se jí paní Zuzana zeptala, s čím konkrétně, tak odpověděla: „Se životem...“
Kdy se začala nemoc projevovat a jak rychle postupovala?
Bylo to velmi nenápadné a plíživé, tak jak už to u takových nemocí bývá. Třeba si na představení nevzpomněla, kterými dveřmi odchází z jeviště. Nebo si pletla dny. Pak už bylo jasné, že to není únavou, a bolavé bylo, že si to začala uvědomovat i ona. Jednou se mi smutná z toho, že neodvedla stoprocentní výkon na jevišti, svěřila: „Teď si o mně budou kolegové i diváci myslet, že jsem nemožná. Že ani nevím, kudy mám z jeviště odejít.“ Bylo mi jí moc líto.
Poznala mnoho českých hereckých legend. Koho měla nejraději?
Těch bylo! Nejraději vzpomínala na paní Karolínu Slunéčkovou, byly přítelkyně. Moc ráda měla také paní Marii Rosůlkovou, pana Josefa Beka, pana Lubomíra Lipského. O tom říkala, že by měl být pozlacený, jak je hodný a slušný člověk. „Mireček Lipský už nechce hrát divadlo a nechce jezdit na zájezdy. Prý je unavený. Já si ale myslím, že mu někdo vyžvanil, že jsem měla s Naďou Konvalinkovou plán. Chtěly jsme ho někde na zájezdě svléknout a za to, jak je fajn, pozlatit. Už jsem dceři Zuzance, která je restaurátorka, řekla, ať mi sežene plátkové zlato, že se to bude na Mirečkovi krásně vyjímat,“ vyprávěla mi. Když paní Květa zemřela a skončilo poslední rozloučení, její dcera, paní Hášová, vzala kytky a roznesla je na hřbitovy kolegům, které měla paní Fialová ráda.
26. září 2017 |
