Kdy jste se na divadelních prknech začala cítit jako doma, tedy bez trémy a nervozity s vědomím, že to opravdu zvládnete?
Ještě jsem nezačala. Myslím si, jak vždycky říkal můj tatínek, že spokojený herec je mrtvý herec. Pořád je co zlepšovat, jak na sobě, tak na roli. Každé představení je pro mě něco na způsob dobrodružné výpravy. Dávám si takové malé klacky pod nohy a malé úkoly, co bych si ještě mohla zkusit zahrát. Pro mě je to pořád napínavé.
Vy máte ráda napětí i v osobním životě, milujete adrenalinové sporty.
Já nevím, jestli jsem napínavý člověk, nebo jestli dělám napínavé věci. Teď kupříkladu jdu ze stěny, kde se vám i po určité době, kdy už si myslíte, že jste king, což si tedy samozřejmě nemyslím, stane, že si blbě nacvaknete „presku“. Člověk musí být ve sportech pořád strašně bdělý, ať už je to jízda na koni, na motorce, potápění, nebo to lezení. V práci je také adrenalinu dost, jsem jedna z pěti herců Modrého kódu, co jsme natočili osvětové spoty první pomoci ve spolupráci s Českým červeným křížem. Neuvěřitelná zkušenost.
Děláte vůbec něco, co je relativně bezpečné?
Myslím, že nejbezpečnější sport, kterému se takhle dlouhodoběji věnuji, je taiči, kde mi maximálně může rupnout koleno. Přistupuji k tomu s velkým respektem, protože jsou to sporty, kde může jít o život. Vlastně vás to neustále drží při tom být bdělý, vůči sobě i tomu, že máte zodpovědnost za spolulezce nebo za „buddyho“ při potápění.
Po kom to máte?
Nevím. Popravdě napříč dějinami historií naší rodiny nikdo takový vlastně nebyl. Akorát mě teď tak napadá, že můj spolužák z gymnázia, který studoval dějiny, psal jednou obsáhlou práci o francouzské revoluci a z Paříže mi úplně nadšeně volal, že ve Francii v nějakých archivech objevil, že bratři Frejové z Brna byli nájemní vrazi Robespierra. Ono těch Frejů asi v Brně zas tolik nebylo, takže jsem si říkala, že je to bezvadné a my jsme prokletý rod. Jestli nějaký adrenalin, tak asi tady od bratrů Frejů z Brna, kteří byli asi něco jako Viktor Čistič pro Robespierra.
Učíte i svou dceru užívat si adrenalin, ale zároveň aby i měla ráda život?
Myslím, že má dcera má ráda život tak nějak přirozeně. Ona k tomu chudinka přišla trochu jako slepej k houslím. Já bych ji nikdy nenutila k ničemu, co by ji nebavilo. Je pravda, že když jsem ji poprvé vzala lézt, tak mi vyběhla tu patnáctimetrovou stěnu a ani se nezačervenala. Slanila jako Spider Man a to jí to nikdo v životě předtím nevysvětlil. Když si to své díte jistíte, tak samozřejmě víte, že se nemůže nic stát. K tomu lezení takhle získala vztah. Do toho si sama vybrala potápění, dělá freediving. Také lyžujeme, Rachelka lyžuje od tří let, akorát si bohužel nedávno zlomila nohu. Přišlo mi to úsměvné, protože se mnou jezdí rafty, na koni a pak si zlomí nohu, když uklouzne na hřišti po mokré trávě.
Kristýna Frejová u hrobu francouzské legendy Annie Girardotové, které hlas propůjčila v českém dabingu její maminka Věra Galatíková
Dokážete si představit, že byste měla nějaký klidový režim? Třeba byste šla meditovat?
Já bych se asi zbláznila. Meditovala jsem, byla jsem týden ve tmě a tam vlastně víceméně takový klidový režim máte. Asi bych ale konečně musela sedět na zadku a napsat věci, které potřebuji, na které nemám koncentraci a už je rok nebo dva oddaluji. S kamarádkou a kolegyní Martinou Krátkou máme námět na scénář, ale nejsme schopné, nemáme tu štábní kulturu si sednout a začít psát dialogy, což je vlastně na tom to nejtěžší.
Vedli vás rodiče k herectví?
Do divadla nás občas brali. Myslím, že všeho bylo tak nějak s mírou. Nechávali nás žít tak nějak svobodně, což se snažím dělat i u své dcery. Když mi teď řekla, že už od nového roku nechce chodit na dramaťák, protože se chce připravovat na výtvarný gympl, tak jsem řekla: „Ok, je to tvoje rozhodnutí.“ Do ničeho ji nikdy nenutím, protože stejně tak jsme to měli doma. Pro mě je vždycky nejhorší, když za mnou někdo přijde, že chce připravit na DAMU a zeptá se mě, jaký bych mu doporučila monolog. To říkám: „Holčičko, to tam vůbec nechoď. Pokud nejsi vůbec schopná si sama najít monolog, co tě dráždí, co chceš těm lidem sdělit, básničku, písničku, tak na té škole nemáš vůbec co dělat.“ Myslím si, že k tomuhle si musí každý sám dospět.
Dostala jste se k roli, v níž byste se podle vás líbila vaší mamince?
Přistihla jsem se mockrát, jako kdybych ji cítila. Samozřejmě to může být jen v mé hlavě a nejspíš to jen tam také je. Maminka odehrála spoustu věcí, za které dostala Thálii, a to na jevišti dnešního Švandova divadla, tehdy to bylo divadlo Labyrint. Když někdy stojím v tom portále a čekám na výstup, tak jako kdybych tam tu mámu nějakým způsobem cítila. Protože chci. Tak se vždycky pozdravíme a já řeknu: „Buď se mnou mami“ a je to vlastně hezká energie, která mezi námi pořád ještě funguje a která asi nikdy nevymizí, přestože už je to deset let, co zemřela. Mám velkou ambici udělat jednu adaptaci filmu, ve kterém sice maminka nehrála, ale dabovala jednu slavnou francouzskou herečku. Myslím, že je to materiál schůdný k tomu udělat ho na jevišti. Je to takový můj sen do budoucna, výhledově tak do pěti let.
