Ačkoli o své nejslavnější roli mluví s láskou, přiznává, že na úspěch, který po uvedení Pelíšků nastal, nachystaná nebyla. „Jediné, s čím jsem se musela vyrovnat v pubertě, kdy jsem Pelíšky točila, byla následná nebývalá pozornost. Na takový boom jsem nebyla připravená. Vůbec nejsem extrovertní typ, takže s tím jsem se hůř vyrovnávala. Kdyby šla dělat moje profese bez pozornosti, byla bych nejšťastnější,“ říká.
„Tak co tam vidíš, Jindřichu?“ ptala se Emília Vášáryová v Pelíškách svého filmového manžela Jiřího Kodeta, když o Vánocích lili olovo. „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva,“ odvětil. (1999)
Možná za její introvertní povahou stojí i dětství, které díky tatínkově práci prožila na ambasádě v Egyptě. „Několik let jsem byla vlastně izolovaná od společnosti. Ambasáda byla ohromná, žilo tam hodně rodin, pět set, šest set lidí. Měli jsme svět sami pro sebe. Do školy jsem jezdila výtahem,“ směje se herečka.
Po návratu do Česka pak prožila šok a musela si zvyknout na úplně jiný režim, než na který byla od svých pěti do deseti let zvyklá. „Zorientovat se v tom, jak to funguje v Česku, pro mě bylo po návratu náročné. Náš byt v Podolí jsem si nepamatovala, nastoupila jsem do školy, kde se všichni znali, bylo to jako být na prvním táboře bez kamarádů. Mám z toho trauma do dneška. Hlavně jsem vůbec nebyla zvyklá být bez rodičů,“ vzpomíná Kristýna.
Útočiště jí poskytlo právě herectví, kterému se chtěla věnovat. Když jí ale nevyšla konzervatoř, musela zvolit jinou školu. Jeviště a kamera si ji ovšem stejně našly. Po střední škole nastoupila na DAMU, z cesty už nesešla a v poslední době má příležitostí víc než dost.
Objeví se nejen v pokračování úspěšného seriálu Metoda Markovič, ale také v očekávaném televizním filmu Gerta Schnirch, kde hrála i v němčině: „Tímto jazykem nejsem vůbec dotčená, ale měla jsem jazykového poradce.“
Při vzpomínání na natáčení temného příběhu českoněmecké rodiny, která čelila řadě příkoří, herečka přiznává, že jí v těžkých chvílích pomáhají nejvíc její tři ratolesti.
„Poslední roky jsem zažila hodně smutných věcí a pokaždé mi pomohly mé děti. Neumím si představit, že bych některé těžké chvíle zvládla bez nich. Večer si člověk popláče, ale přes den na mnohé díky nim zapomene. Navíc mám hodně veselé děti, nikdy s nimi není nuda. Pomáhají také výlety, které milujeme. Když je depka, balíme se a vyrážíme do přírody, nebo i do města, prostě ven z bytu,“ usmívá se.
Skloubit mateřství s časově náročnou hereckou prací ale vyžaduje jistou logistiku, a to zejména když jde o tak časově náročný projekt, jako je seriál Polabí, v němž se nyní objevuje a kde se leckdy natáčí v kuse i deset dvanáct hodin. Na práci si ale rozhodně nestěžuje, za příležitosti je vděčná a za roli Zuzany v tomto seriálu o to víc, protože díky ní ukazuje úplně jinou hereckou polohu než doposud.
Ačkoli je Zuzana hereččin protiklad, v jednom si jsou podobné: „Když je potřeba, zatne zuby a bojuje pro své blízké proti všem. V tom se shodneme.“
Co se ještě dozvíte
Rozhovor vychází 16. 9. v Týdeníku Televize č. 39. |
