Rozhovor děláme před natáčením talkshow 7 pádů Honzy Dědka. Jste milovnicí rozhovorů před diváky? Býváte vůbec nervózní?
Poslední dobou nebývám nervózní. Moc na to nejsem, ale musím říct, že mnohem radši dávám rozhovor takto, než psané rozhovory, které musím autorizovat. Nechce se mi to po sobě číst. Dávám přednost tomu, si takhle popovídat.
Jste pohotový člověk, co hned umí zareagovat, když na vás novináři někde vybafnou nebo na vás střílí otázky na červeném koberci?
Jak kdy. Někdy jsem úplně mimo a někdy ze mě vypadne zajímavá, třeba i snad vtipná odpověď.
V roce 2024 vás diváci mohou vidět v šesti filmech a jednom seriálu. Jste velmi produktivní!
Ono to tak vypadá, ale jsou to věci, které se točily třeba před dvěma lety, a až teď jsou uvedené do kin. To nikdy neovlivníte, kdy se to pustí do vysílání. Teď se to zkrátka tak sešlo.
Klára Melíšková ve filmu Amerikánka (2024)
Když na vás někdo vytáhne rok 1998 a váš první film Minulost, dáváte si ruce před oči?
Nedávám. Já to beru jako přirozenost. Nedávno jsem doma našla fotky z toho filmu a říkala jsem si , že to je neuvěřitelný, jak jsem byla mlaďoučká! Člověk má pořád pocit, že nestárne, že to pořád tak jako jde a najednou, když vidí potom ty fotky a má srovnání, tak mu to dojde, že už je to někde jinde.
Vy jste ale fit žena, máte se ráda?
Mám se ráda, ano. A myslím si, že to, jak se člověk má rád a to, co vyzařuje, se potom odráží na tom, jakou má vizáž. Vnějšek není podle mě zas až tak důležitý. Ale spíš to, čím to ten člověk prozáří.
Herecké řemeslo je řehole, je náročné fyzicky i psychicky. Je pak důležitá kompenzace láskou v osobním životě?
Když se tam objeví láska, tak je to rozhodně příjemné. Ale to, co je pro mě nejdůležitější poslední dobou, je mít klid, být sama se sebou a dokázat být sama se sebou a být spokojená. Žít takové ty obyčejné prosté chvíle.
Receptem na pozitivní energii je zabývat se sama sebou, říká Klára Melíšková |
Když je mladinká herečka zamilovaná, zamotají se jí někdy před kamerou její skutečné city s těmi hranými?
Může se to stát! (smích). Ale to už je, alespoň u mě, hrozně dávno. Teď už k tomu, alespoň mám ten pocit, přistupuji jinak. Je to pro mě takové sebeobjevování, skrze postavy objevuji sama sebe. A mohu do těch postav dát něco, o čem jsem třeba ani nevěděla, že to v sobě mám. Myslím si, že máloco by mi teď už zamotalo hlavu. Už přistupuji ke všemu vědoměji, než když jsem byla mladší.
Když má člověk spoustu práce, mnohem více si pak váží volna. Jak ho využíváte vy?
Hodně plavu, jsem hodně sama se sebou, chodím po horách, stýkám se s přáteli, jsem s dětmi. Navštěvuji rodiče a místa, kde je mi dobře.
Co podle vás nejvíce pomáhá herecké paměti?
Asi tu paměť trénovat. Jakýmkoliv způsobem. Když se učíte role, tak to děláte přirozeně. Nebo se učit cizí jazyk a memorovat.
Jste ráda, že to memorování nemusí být dnes stoprocentní, jako když se kdysi točilo třeba za Otakara Vávry na film? V dnešní digitální době se může scéna opakovat prakticky donekonečna.
Ano, to je rozhodně dobré, ale někdy je to kontraproduktivní, když opakujete jednu scénu donekonečna. Všechno se tím omele a vy už potom ani nevíte, čí jste. Ale někdo tímhle způsobem pracuje – chce tak herce dostat někam, kde ztratí úplně jakoukoliv kontrolu. A potom třeba mají štěstí, že se ta klapka povede.
