Ve filmu Nebelkind: Konec mlčení jste ztvárnila Miriam, matku hlavní hrdinky, jak se vám tato role hrála?
Hrála se mi moc hezky. Příběh se odehrává v několika časových rovinách. Já hraju mladší i starší Miriam, pětačtyřicetiletou a pětasedmdesátiletou, a musím říct, že ta starší Miriam se mi hrála mnohem lépe. Ty její obroušené hrany a jistá měkkost a smířenost s osudem mi byla libější. Také jsem se musela učit některé dialogy v němčině, což mě velmi bavilo. Jelikož německy nemluvím, musela jsem se to učit foneticky, ale měla jsem vynikající koučku Claudii Vašekovou, která mi s přípravou skvěle pomohla. A jsem velmi vděčná za setkání s rakouskou herečkou Jeanne Wernerovou, která hrála mou dceru, hlavní postavu Hannu. Bylo mi příjemné naše souznění.
Klára Melíšková ve filmu Nebelkind: Konec mlčení (2024)
Jak vnímáte rodinné zátěže vy, hlavně v té ženské linii, znáte něco podobného z vaší rodiny?
Moje rodina byla postižena majetkovou zátěží. V padesátém druhém roce vzali komunisti babičce a dědovi statek a pole. Babička tehdy psala dopisy své švagrové, o tom, co se dělo, v podstatě den za dnem. Všechny jsem je četla a bylo to moc smutné, číst ta svědectví. Vůbec si nedovedu představit, že by se něco takového dělo teď. Co všechno museli prarodiče zvládnout, a to se dvěma malými dětmi, mým tátou a jeho bratrem.
Mluvili jste o tom v rodině?
Ano, my jsme v naší rodině velmi otevření a jsme zvyklí o věcech mluvit, i o těch nepříjemných. My s bratrem jsme hodně řešili naše úzkostné stavy a strachy a stereotypní reakce, naši rodiče se do toho občas zapojili a mám teď pocit takového určitého zahojení naší rodiny. Vidím, jak se to projevuje i na našich dětech, že jsou více samy sebou, cítí, kudy se chtějí vydat. A když se ztratí, tak vědí, na koho se obrátit o pomoc. Pokud jsou lidi spolu ochotni a schopni mluvit, dějí se zázraky.
Pro vás je tedy komunikace alfou a omegou vztahů, měla jste to takto odjakživa, nebo jste se to musela učit?
Neměla, musela jsem se to naučit. Všechno to začalo v mých třiceti, kdy jsem se po porodu dcery zhroutila. Musela jsem samu sebe objevit znovu, najít samu sebe pod těmi všemi nánosy strachů a úzkostí. Ono to nejdříve vypadá, že se z toho nikdy nedostanete, nemůžete se jakoby nadechnout, nevíte kudy dál, ale ten náš vnitřní systém, ten náš zdroj, nás vede. A když se ho naučíme poslouchat, tu svou intuici, a děláme ty kroky, které cítíme, že máme dělat, tak jsme za to odměněni. Je to úžasný proces.
Takže platí to omílané „všechno zlé je k něčemu dobré?“
Jak ještě k mnoha věcem v našem životě přistupujeme nevědomě, tak ten náš systém má na nás jedinou páku, jak se posunout a objevit se, tím, že nás skřípne přes utrpení a bolest. A já bych si přála se vyvíjet a objevovat už bez té bolesti, bez toho trápení. Přála bych si, aby ke mně chodilo rovnou to, co se mnou souzní a co je na mé cestě. Je to nikdy nekončící proces. A je možné, že to je celé ještě nějak jinak a zatím nám to zůstává skryto.
Klára Melíšková v kalendáři Proměny Fantazie 2025 - To nejlepší na konec
Chráníte své děti před nástrahami života nebo je v tom životě necháváte vymáchat?
Bylo období, kdy jsem se o ně hodně bála a hodně jsem o ně pečovala. Ale oni mi sami dali najevo, ať to nedělám. Tak jsem to přestala dělat a vědomě teď, když mi to tam naskočí, tak jsem schopna to nevypustit z pusy. A teď už taky cítím, kdy je mám nechat být. Domluvili jsme se, že když budou potřebovat pomoc, tak si řeknou. Máme velmi otevřený vztah s dětmi a umíme spolu mluvit.
Ve filmu hraje také vaše dcera, chce být herečka?
Tonička hraje mě, tedy mou postavu Miriam šestnáctiletou, takže jsme se spolu nepotkaly. Ona studovala na UMPRUM obor Textilní tvorba, vydala se tímto výtvarným směrem, ale baví ji hrát. Občas se jí stane, že k ní přijde role, která k ní pro tu chvíli patří. A tak to bylo i v tomto případě.
Proč by měli diváci přijít na film Nebelkind?
Je to velmi bolestný intimní příběh, vyprávěný laskavým způsobem.
Receptem na pozitivní energii je zabývat se sama sebou, říká Klára Melíšková |
Co vy sama děláte, aby vás role úplně nepolapily?
Já ale chci, aby mě ta role lapila. A snažím se být co nejpřesnější a nejvěrohodnější. Někdy to vyjde, někdy méně. Záleží na mnoha okolnostech.
Která role se vás dotkla nejvíce?
Zdravotní sestra Hana v minisérii Podezření. Ta role se mi hrála krásně, protože jsem ji rozuměla. Někde v sobě mám schopnost vnímat ty strachy a úzkosti, nebo to, co v sobě měla ona. Uměla jsem to v sobě navnímat a nechat projevit.
Získala jste za tuto roli Českého lva za hlavní ženskou roli, mimo to i další čtyři lvy za role vedlejší. Co pro vás tyto ceny znamenají?
Dělá mi to radost. Baví mě tam potom stát a přebírat si tu cenu s tím, že většina členů Akademie, vlastně kolegů, se shodla na tom, že pro ten rok to byl zrovna ten nejlepší výkon. A ten večer se ty výkony opět zviditelní, oživí. A to je krásné. Navíc diváci zjistí, co se všechno se za ten rok natočilo a můžou se na to znovu podívat.
Klára Melíšková v minisérii Podezření
Co pro vás znamená improvizace?
To je téma, které mě zajímá už třicet let. Než jsem se dostala na DAMU, byla jsem velmi uzavřený, stydlivý a ustrašený člověk, který nechtěl zkoušet nic nového. Nejraději jsem seděla doma a bála jsem se udělat jakýkoliv krok mimo svou komfortní zónu. Kolem dvaceti let jsem se dostala do skupiny lidí, kde jsme se učili improvizovat, tam jsem pocítila sílu improvizace, toho, když necháte promlouvat příběhy skrz sebe a divíte se, co říkáte.
Na DAMU jste docházela pět let na Katedru autorské tvorby na Dialogické jednání s vnitřním partnerem k panu profesorovi Ivanovi Vyskočilovi.
Tam se mi úplně otevřel nový vesmír, zjistila jsem, co všechno člověk v sobě má a vůbec o tom neví. A i když se rozhodnete se to dozvědět, tak nevíte, jak se k tomu svému zdroji dostat. Pro mě byl toto takový prvotní impuls k tomu, jak se dostat ke svému zdroji, který byl schovaný pod všemi těmi nánosy stereotypů, bloků, strachů, úzkostí a naučených reakcí. A tehdy jsem si řekla, že takto bych chtěla žít a takhle bych chtěla hrát. No a celých těch třicet let se tím pořád zabývám a myslím si, že to nikdy neskončí, je to celoživotní proces.
Pořádáte workshopy Objevování přirozenosti v jednání, jak k tomu došlo?
Když se připravoval film Amerikánka, přizvala mě Pavla Beretová s Viktorem Taušem a Luckou Žáčkovou na workshopy, které dělali s dětmi, a zjistila jsem, že mě to moc baví. Shodou okolností mě rok na to oslovil můj kamarád Jaromír Strahovský, se kterým jsme se před těmi třiceti lety v Praze učili improvizovat, abychom to znovu zkusili. On tehdy spolupracoval s integračním divadlem Barka v Brně, kde společně hrají „choďáci“, jak oni nám říkají a kolegové na vozíčku. Iniciovali jsme vznik skupiny, čítající sedm až deset členů. Začali jsme se scházet několikrát do roka na soustředěních, kde zkoumáme a objevujeme pomocí improvizačních technik svoji mohoucnost, svou přirozenost, schopnost nechat se jednat a překvapovat, jak sami sebou, tak i ostatními kolegy.
Člověk má pocit, že nestárne. A pak porovná fotky, směje se Klára Melíšková |
Dvakrát do roka pořádáte v divadle Barka improvizovaná představení pro veřejnost.
A je to vždy nádherný zážitek. A po jednom takovém představení přišel nápad otevřít workshopy pro veřejnost a začít s lidmi pracovat podobným způsobem, jako spolupracujeme s kolegy v Barce. Většinou to vychází jednou měsíčně na celý víkend, od deseti hodin do pěti, pro maximálně šest lidí. V létě jsme domluvili spolupráci s ProART festivalem, že budeme tyto workshopy vést v Praze, Brně, Slavonicích a Olomouci. A už se na to moc těšíme.
Pro koho jsou ty workshopy určeny?
Pro kohokoliv, je úplně jedno, kolik je člověku let, jaké je profese. Pokud se ten dotyčný chce rozvíjet, zažít sám sebe jinak, než je zvyklý, pokud se chce dostat pod své stereotypní chování a reakce a chce se dotknout nějaké své obyčejnosti a přirozenosti, tak ať se nám ozve. Na našich workshopech vytváříme bezpečné prostředí na to, aby se lidé nebáli udělat ten krok z komfortní zóny. Nemůžete udělat nic špatně. Všichni jdeme postupně krok za krokem, od pohybových improvizací, pak přidáváme slovo, zvuk, větu… Je to velmi pomalé a vy můžete zažít ten rozdíl, kdy něco vymyslíte hlavou a kdy vás to jakoby navštíví, kdy se vám to stane. Ten pocit je úžasný.
Ivan Trojan a Klára Melíšková v dejvické inscenaci Krkavců
Jste již téměř třicet let členkou Dejvického divadla, co pro vás toto divadlo znamená?
To je další prostření a skupina lidí, kde se cítím naprosto bezpečně, kde cítím napojenost, sounáležitost a společnou snahu dělat divadlo způsobem nějaké otevřenosti, pravdivosti a autenticity. Jsme tam tak dobře poskládaní, abychom právě toto mohli zkoumat, objevovat a rozvíjet.
Co pro vás znamená stárnutí?
Nic moc, měla jsem takové období před pár lety, kdy jsem se toho lekla, ale postupem času si čím dál víc uvědomuju, že to je celé o nějakém vnitřním nastavení. O tom, jak se cítíte, jak se vnímáte, jak se vyvíjíte a kudy se chcete objevovat a co chcete zažít a jakým způsobem chcete žít a jak chcete tvořit a s kým. Cítím se čím dál lépe, je mi se sebou hezky, objevuju neustále své nové schopnosti a možnosti. Tělo prý udělá vše, co mu hlava dovolí. A tohle mě moc zajímá. Zajímá mě, jak by to ještě tady všechno mohlo být jinak, než jsme zvyklí.
Nebelkind: Konec mlčení je hodně o ženské odvaze. Bojíte se něčeho v životě?
Nechci říkat, že se něčeho bojím, takhle nechci o věcech uvažovat, ale obávám se určité marnosti, když se dostanete do kontaktu s lidskou hloupostí, nevědomostí, tupostí a omezeností.
Co byste popřála dnešní mladé generaci?
Aby se dokázali odpoutat od sociálních sítí, od všeho vnějšího a nebáli se podívat dovnitř sebe. A to bych vlastně přála nám všem.
