Vaše zahradnická vášeň je všeobecně známá. Jak se daří vašim výpěstkům?
Meruňky mi teď padaly takříkajíc na hlavu. Bylo dlouhé sucho, tak jsem měla co dělat, aby se mi vše podařilo zpracovat. Dostala jsem se skoro do fáze, kdy jsem jednou rukou žehlila a druhou mixovala, abych vše stihla zakonzervovat do džemů nebo zamrazit. Taková úroda se vidí jednou za pět let a to je potom nekonečná práce.
Na vašich sociálních sítích je k vidění úžasné video vaší zahrady natočené z dronu. Opravdu skvělá podívaná!
Tohle byla úžasná náhoda. Zahrada je nikdy nekončící práce, a já byla zrovna ve fázi, kdy jsem vysázela něco jako ekologický trávník s trávou s hlubokými kořeny, což není nutné zas tak moc zalévat a k tomu ještě vytvořila louku, květinový záhon i zasadila stromy. Když jsem se tak jednoho dne rozhlédla, říkám si: „Ty jo, já tu mám obrovskou plochu jako dělanou pro přistání vrtulníku.“ A druhý den najednou za plotem vidím mladíka, který se tak zvláštně rozhlížel, jakoby něco hledal. Ptám se ho, zda mu nemůžu pomoct a on na to: „Já tu hledám přistávací plochu pro dron.“ To bylo neskutečné. Slovo dalo slovo a já vyměnila plochu pro přistávání za nádherné video i fotky té mojí chlouby. (smích)
Dnes je v kalendáři “květinový den”…
Tak sdílím své ratolesti ze zahrady…protože květiny toho pro nás dělají tolik…☀️
#zahrada2025
Předpokládám, že vaši blízcí jsou dokonale zásobení bio ovocem i zeleninou.
No to si pište! Nosím jim samozřejmě marmelády ze zmíněných meruněk, rybízu i borůvek, ale i cukety, rajčata nebo dýně. Ty mi dokonce vydržely až do jara. A když jsem se letos zakousla do svých prvních okurek, byl to pro mě doslova zážitek.
Jste duší ekolog. Jak vnímáte dnešní svět zahlcený odpadky?
Dnes už víme, že třídění odpadu nestačí. Je třeba ho nevytvářet - a já se opravdu snažím se vší změnou začínat u sebe, takže například nakupuji v bezobalových prodejnách nebo používám nabíjecí baterie. Jasně, záběr se vám takhle trochu zúží, nevybíráte z nepřeberného množství produktů, ale stojí to za to. Říkám, že oceán začíná v tom našem nejbližším kanále tady u nás v Praze a já chci mít uklizeno nejen u sebe doma, ale i před svým prahem. Žijeme v nátlakové době, nestíháme nic, protože chceme stihnout všechno a ztrácíme ohleduplnost nejen vůči sobě, ale i vůči přírodě a všem živým tvorům. Z toho je mi smutno.
Ještě se vrátím k vaší příhodě s dronem, která je jako z učebnice pro tvorbu vlastní reality. Věříte v zákony manifestace, které jsou dnes všeobecně tak populární?
Myslím že chápu, jak tohle funguje a i tomu věřím, ale jsem ve fázi, kdy se spíš učím přijímat to, co přichází. Ze země si můžu vydupat ledacos, ale není vždy jisté, že mi právě to, co tak urputně chci, přinese do života štěstí. Pracuji na tom, abych si život zjednodušila, ubírám povinnosti i za cenu toho, že se něčeho vytouženého vzdám a pomalu zjišťuji, že tenhle proces je přesně ono, co mi ten vnitřní klid přináší nejvíc. Vnímám, jak mi pomalejší tempo dělá dobře. Každodenní povinnosti a činnosti jsem pak schopná prožívat s větší radostí a to mě zase přivádí na začátek toho, o co jde hlavně - být spokojený.
Máte recept na to, jak člověk k takovému poznání dospěje? Lusknutím prstu to asi moc nejde.
Tak jasně, každý děláme, co umíme. Přes různé peripetie a strasti, přes to nekonečné chtění a následné frustrace z neúspěchu jsem i já mnohokrát dospěla do momentu, kdy jsem si řekla - děj se vůle boží. Prostě jen tak. Úplně jsem zaimprovizovala a najednou zjistila, jak se věci geniálně poskládaly samy. Líp, než bych to s tím nejlepším úmyslem dokázala naplánovat já. Stačí jen důvěřovat a získat první zkušenost, že to opravdu takhle funguje. Ale pozor, i já se učím a teorie mi jde samozřejmě líp než ta praxe. Umím propadat panice i strachu z budoucnosti.
Co vám takových chvílích pomáhá nejvíc?
Spolehlivě dýchání, jóga nebo i krátká procházka. A taky uvědomění toho, že se opravdu nic neděje a že se stačí jen ponořit do každodenních povinností a moc nepřemýšlet nad tím, co by kdyby. Vzpomínám si když jsem byla mladší, jak jsem uměla víc nechávat věci plynout a žila víc přítomným okamžikem. Dnes jsem sice vědomější, to ale přináší víc přemýšlení a někdy je to právě paradoxně ta brzda. Říkám tomu, že musím vypadnout ze své hlavy. (smích)
Zmínila jste cvičení jógy. Jak často ji praktikujete?
Snažím se každý den zacvičit aspoň třeba patnáct minut, když to jde. Výborná je také Feldenkraisova metoda, díky které jsem se naučila zbavovat tělo vnitřního napětí. A miluju plavání. Aspoň jednou týdně, a v létě chodím do řeky Berounky. Občas si zajdu do posilovny zacvičit si nebo zaběhat na pás, časem bych se chtěla vrátit i k cvičení s trenérkou. Sport mám moc ráda, dělá mi dobrou náladu - a když si k němu ještě pustím nějaké písničky ze svého playlistu, je to nádhera.
Podle toho co říkáte to vypadá, že spějete k dokonalé harmonii. Máte vůbec nějakou neřest?
Sladké! Miluju buchty, koláče, všechno s mákem. Jsou momenty kdy se dokážu přejídat, protože jsem tak vyčerpaná, že prostě sáhnu po tom jídle.
Musíš být nahatá. Nikdo to neřešil, vzpomíná Issová na odhalené scény |
Takže jste si zde v Karlových Varech určitě už stihla dát pověstnou karlovarskou oplatku?
Tak to jsem nestihla. (smích) Zato jsem stihla pár skvělých filmů, třeba i jeden íránský. Navíc jsem filmový festival navštívila coby součást delegace k představení filmu Evženie Brabcové s názvem Divočina, který by měl mít premiéru příští rok. Ten film je hodně hluboký a je těžké ho popsat v jedné větě, mimo jiné v něm jde i o vztah otce (Jan Vlasák) a jeho dcery Marty, což je moje role.
Tohle je mimochodem tak trochu i moje téma. Divočina je o osvobození i odpuštění, o tom, že před tím, než se osvobodíme je třeba vrátit se tam, kde vše začalo. Je o tom, že se někdy musíš vrátit, abys mohl jít dál. Tahle věta ve filmu zazní a mě obrovsky zasáhla. Je pro mě mottem filmu a možná i mottem mého života. Skrze pochopení a soucit lze odpustit, a jedině tak je možné se v životě právě posunout dál.
Určitým směrem se dle vašich vlastních slov posunuly i charaktery postav, které v nových projektech ztvárňujete.
Je to tak, začaly mi chodit role ráznějších žen, už nejsem pro režiséry jen ta laskavá, milá a hodná, což mě moc těší a tuhle svou proměnu na plátně sleduji s úžasem. Ať už je to v minisériích Zrada, kterou můžete vidět na One Play, či v Molochovi, který vznikl coby takový první exkluzivní projekt pro Canal plus nebo nový seriál Na tělo, který podle scénáře Martiny Formanové natáčíme s Honzou Hřebejkem pro Českou televizi. Jestli to bude takhle gradovat, nemůžu se dočkat, až mi přijde nějaká role, která bude už úplně negativní.
Jinými slovy tedy není náhoda, jakou roli herec dostane?
Myslím, že ne. Aspoň u mě to vždy nějak souvisí s tématem, které v životě řeším nebo s ním přijdu do kontaktu. Skrz role se občas dotknu i limitních emocí, kterých se pak takhle krásně naučím nebát. Obecný trend dnes je negativní emoce potlačovat, pak ale hrozí, že si v nás žijí vlastním životem a často takhle způsobí pěknou paseku. I tu agresi nebo vztek lze přetavit v hnací motor, což je téma, které mě teď hodně zajímá. Tohle je pro mě cesta posunu, kterou můžu projít i díky své profesi, a za to jsem obrovsky vděčná.
24. května 2025 |
