V ruce svíráte knihu Roberta Vana, v níž jsou i vaše fenomenální fotky, které vznikaly v roce 1998. Máte to ještě v živé paměti?
V živé paměti jsem to neměla, ale když jsem tu fotku viděla, tak se mi to všechno začalo vybavovat a vlastně jsem si vzpomněla, že mi tenkrát volali z redakce Elle, že by mě Robert chtěl nafotit jako princeznu a já jsem v té době princezny odmítala, protože mi predikovali po prvním filmu, že budu hrát jenom princezny a já jsem byla hrozná rebelka a nechtěla, aby mě zaškatulkovali. A pak jsem si řekla: „Ale na té fotce bych si to mohla vyzkoušet“, takže to bylo pro mě takové bezpečné. A samozřejmě s odstupem času jsem strašně šťastná, že mě někdo jako princeznu viděl, protože já jsem sama sebe jako princeznu neviděla.
Jak vzpomínáte na konec devadesátých let a začátky svojí kariéry?
Všechno se to stalo tak samo a od toho prvního filmu Indiánské léto jsem se vlastně nezastavila. Ale vzpomínám na to moc ráda, protože jsem měla možnost se potkat i s tou starou gardou, která vlastně odcházela, takže jsem točila s Jurajem Jakubiskem, Karlem Kachyňou a točila jsem v době, kdy se ještě v České televizi šily kostýmy na míru, takže jsme chodili na zkoušky. Ještě se zkoušelo před natáčením třeba čtrnáct dní a bylo na všechno víc času, všechno s rozmyslem a tak. Takže to bylo krásné a byly to krásné role.
Bylo jich dost?
Já jsem šla z role do role a bylo to neuvěřitelné období pro mě, velice šťastné a všechno pro mě bylo nové. Já jsem vyrůstala na vesnici a tenhle svět jsem vůbec neznala, ani filmový, ani divadelní, ani třeba módní, takže každé to setkání bylo pro mě něčím neobjevené a nové, a to je vždycky hezké, když zažíváte něco poprvé.
Bylo pro vás složité akceptovat, že se člověk kvůli kariéře bude muset občas odhalit více před objektivem?
To jsem moc nevěděla, to je pravda a tenkrát se to vůbec moc neřešilo, nikdo vám nic dopředu neřekl. Nahota se taky moc neřešila. Rodiče se mnou nechodili na plac, což dneska neexistuje. Každého doprovází rodič, anebo je tam člověk, který se o ty děti stará. Všechno je vlastně ve smlouvě. Takže někdy jsem se třeba odhalila a bylo: „Sundejte jí tričko!“ A najednou jsem byla nahatá. Nebo „Musíš tam být nahatá“, ale nikdo se mnou dopředu neřešil, jak moc. Samozřejmě, že jsem se styděla.
Tíhnu spíš ke starším lidem, vnášejí do mého života klid, říká Klára Issová![]() |
Dnes je to jiné?
Dneska ta doba už strašně pokročila. Máme lidi, kteří se o tu nahotu starají. Všechno se předem domlouvá, je to součástí smlouvy a všichni chtějí, aby už to bylo komfortní, aby nikdo nebyl překvapený. Já jsem byla hozená do vody a vlastně se dá říct, že od šestnácti let jsem žila sama. Jo, byla jsem i vystrašená a nezkušená a zároveň dneska si říkám, že to byla všechno taková zkouška odvahy a že jsem si to prošla sama a to vás taky zocelí a hrozně vám to dá.
Čteme neustále, že se musí opatrně našlapovat, hlavně v zahraničních filmech jsou koordinátoři intimity. Jaká je ta realita, když se točí takhle něco tady u nás v Čechách?
U nás je ta realita teď taková, že s koordinátory intimity se začíná spolupracovat. Já jsem za to strašně ráda, protože my to neumíme ještě tak dobře komunikovat. Neumíme si prostě sednout s režisérem, s kameramanem a říct: „Bude vidět tohle“ nebo „Chceme, aby bylo vidět tohle a tohle.“ Ten koordinátor dokáže i ty obrázky nastavit tak, aby tam nahota byla, ale zároveň všechno bylo schované. Dokáže zprostředkovat tu komunikaci, aby si člověk nepřipadal, že: „Já teď tady ze sebe dělám ‚herečku‘, že se nechci odhalit.“ Ale člověk se nechce odhalit, protože potom vidíte fotky, kde někdo udělá screenshot, což v dnešní době je velice snadné, běhají po celém internetu. Kdyby nahota zůstala jen ve filmu, člověk to někdy udělá i rád, protože cítíte, že je potřeba to tam mít, že i ta nahota o něčem vypovídá nebo milostná scéna o něčem vypovídá, ale bohužel pak jsou lidi, kteří to zneužívají, a to je smutný.
Jak moc jste na sebe přísná, abyste vypadala takhle fit?
Já jsem na sebe strašně moc přísná, ale poslední dobou už mi to nejde. Už nechci být na sebe přísná a chci polevit. Ale já jsem celý život sportovala, protože mi to dělá dobře, protože se udržuju v nějakým režimu a sport vlastně potřebuju. Nekouřím, nepiju, protože mi to nedělá dobře. Ano, taky jsem kouřila jako mladá dívka na konzervatoři, ale docela rychle jsem s tím sekla, protože mi to prostě nedělalo dobře a jsem velice duší založený ekolog, takže používám od mládí biokosmetiku, přírodní kosmetiku, zdravě jím, cvičím jógu a asi i to všechno přispívá k tomu, že mě lidi chválí, že vypadám tak, jak vypadám. Jsem za to ráda.
Z kterých úst vyřčené komplimenty dělají vašemu egu nejvíce dobře?
Myslím, že tomu egu jakýchkoliv kompliment dělá dobře, když jste se zeptal takhle. Kompliment mě vždycky potěší, ale myslím, že kompliment od ženy je obzvlášť hezký, protože tam není ta žárlivost. Já třeba strašně často chválím ženy a říkám jim, jak jim to sluší a i náhodně, když se s někým potkám a je jedno, kdo to je, protože si myslím, že by se lidé měli navzájem podporovat a ženy vůči ženám obzvlášť. Měly bychom držet partu.
Chválit muže je tenký led?
Chválit muže je tenký led... Jasně. Je fajn, když chlapi tu pochvalu nepotřebují. To je o to víc sexy.