Jsme na křtu knihy profesora Koláře Labyrint bolesti. Je horší bolest psychická, nebo fyzická?
Každý sportovec je zvyklý na fyzickou bolest. My ji dokonce máme rádi, pokud je to ta správná fyzická bolest. To je něco, co ke sportu patří a sportovcům určitě nevadí. Psychická bolest je asi daleko horší, protože buď je to po prohraných závodech, soutěžích, po velkém zklamání, nebo když sportovec nemůže sportovat a chtěl by. To je asi daleko horší než fyzická bolest.
Jak moc pomůže obelhat tělo tím, že emoce trošičku potlačíte? Má to potom vliv na sportovní výkon? Nebo naopak emoce musíte nejdříve kompletně vyfiltrovat?
Emoce přicházejí většinou po závodě, po zápase. Během výkonu musí být sportovec soustředěný, tam nastupuje adrenalin a vzrušení ze soutěže. Ale emoce jsou se sportem hodně blízce spojeny. Já jsem si je ale užívala vždycky až v cíli. Ať už ty pozitivní nebo negativní.
Vaše dcera Lucie trénuje na Julisce. Co jste se jí snažila předat, aby nedala najevo? Máte určitě nějaký mediální koučink.
Žádný mediální koučink za sebou nemám, možná nějakou praxí. Ale neučila jsem ji, aby něco skrývala. Myslím, že je potřeba, aby člověk byl sám sebou. Spíš jsem ji učila poctivému přístupu. Každý nemůže vyhrát olympiádu, ale důležité je pro to udělat maximum. Aby člověk byl pyšný sám na sebe, že udělal maximum pro to, co dosáhnout chtěl.
Sport je láska na celý život, možná taky závislost, kolik mu teď dáte týdně?
Je to hodně proměnlivé. Je pravda, že když sport nemám a chodím do práce, mám v sobě nahromaděný stres, že mi to nedělá dobře. Někdy jsou týdny, kdy sportuju pětkrát za týden, někdy se mi to povede jednou, dvakrát. Záleží na okolnostech, protože moje práce má v tuhle chvíli přednost a sport je kompenzace. Něco, co mám ráda, baví mě to, ale ne vždy je na sport čas.
Ikonická scéna: Kateřina Neumannová vítězí na hrách v Turíně, běží za ní malá dcera.
Co je pro vás v životě tím největším antistresem, vyjma sportu?
Obecně pohyb. Mně stačí, když se jdu někdy chvíli projít a člověk ze sebe dostane přebytečné napětí. A asi blízcí lidé, kamarádi, moct si popovídat s někým, koho člověk má rád. To je asi nejlepší ventil jakéhokoliv nahromaděného stresu.
Každý si vás, když se řekne vaše jméno, představí někde na sněhu. Bere vás jako milovnici zimy. Jaká je realita? Máte ráda i teploty přes třicítku a pobyt někde v exotice?
Nejsem milovník zimy. Ač mám zimní sporty, lyžování a hezkou zimu ráda, čím jsem starší, tím mám radši teplo. Úplně nejraději mám léto na horách, třeba horská jezera, chození po horách nebo ježdění na kole v horském prostředí. Teplo mám fakt ráda. Samozřejmě jsem byla na různých dovolených u moře v teple, ale mně velké horko dobře nedělá. Mám radši léto, ale ne takovéto extrémní.
Spousta sportovkyň, i když už nemají aktivní kariéru, jsou v neuvěřitelné formě. Já si dovolím říci, že vy pořád také. Co za to může? Máte nějaký striktní jídelníček?
Ne, striktní jídelníček určitě nemám. Snažím se žít tak, jak je mi příjemné. A když někdy vidím, že mám dvě tři kila navíc, tak se snažím trošku radikálněji shodit. Nejlepší je to pohybem. Myslím, že za něco vděčím genům, ale zároveň to, co jste předtím už řekl, já sport mám ráda a tak nějak se přirozeně hýbu. Někdy víc, někdy míň, ale hýbu se pořád. Takže to je asi důvod toho, že naštěstí se na mě žádná velká kila navíc nelepí.
Lucie Neumannová
Závidíte dceři, že si může dovolit sníst spoustu věcí, co už vy třeba ne?
Když mám chuť si toho hodně sníst, tak to prostě sním, ale vím, že potom budu muset víc sportovat. Anebo se budu muset pak potrestat další den nebo další týden.
Takže dorty za to nestojí.
Myslím si, že když někdo má chuť na dort a má ho rád, proč bych si ho jednou za čas nedala? Ale je to potom potřeba kompenzovat životním stylem, kterému dort nevadí.
A to je celoživotní dril.
Tohle je velké plus sportovců. Museli k sobě být tvrdí, mít disciplínu a ti, kteří si to udrží i po konci kariéry, jsou úplně v pohodě.
