Jak si užíváte pozici na zcela jiné straně, než jste zvyklá? Dcera hraje tenis a vy s ní teď objíždíte kurty...
Je to strašné. Nemyslím to nijak zle, ale nikomu to nepřeji. Určitě by pro mě bylo mnohem jednodušší, kdyby Lucka jezdila na kole, lyžovala nebo běhala. Pokud to jde, jsem s ní hodiny na kurtu při zápasech. Pokud to ale nejde, jsem s ní hodiny alespoň na telefonu. Když prohraje, jsou to totiž pak hodiny pláče do sluchátka a to je pro mě hodně kruté.
Čeká vás odjezd do milované Itálie, nebo teď trávíte čas jen v Čechách?
Když mohu, tak do Itálie odjíždím alespoň na prodloužený víkend. Trvale mám pracovní aktivity v Praze. Dcera je tady vázaná na školu a tenis, takže s tím cestováním je to v poslední době nějaké bídné.
Dcera se teď vrátila z ciziny. Jak jste prožívala vaše odloučení?
Je to asi ošklivé říct, ale docela dobře. Ona byla spokojená a já jsem si těch deset měsíců užila sama pro sebe. Přibylo mi více volného času. Hlavně jsem věděla, že dcera je spokojená, proto jsem byla klidná. Samozřejmě byly chvilky, a bylo jich hodně, kdy se mi po ní stýskalo.
A jak si dcera těch deset měsíců na Floridě užívala?
Ona tam studovala a trénovala tenis. Musím říci, že vlastně změnila jen prostředí, protože jak žije v Čechách, žila i tam. Nestrádala po stránce vzdělání, ani sportu. V Čechách je v tomto ohledu propojení výuky a tenisu významně komplikovanější. Úroveň tenisu je tu vynikající, o tom není potřeba mluvit. I z toho důvodu tady chtěla zůstat, ale je to pro ni od školy velmi daleko. Přejezdy na kurt zaberou hodně času.
Lucce je patnáct let. Dá se říct, že sen o vrcholovém tenisu je na dosah?
Lucka je ambiciózní a pracovitá. Těch šikovných dětí v jejím věku jsou ale mraky. A někteří jsou i lepší než ona. Vyhlídkově budu ráda, když se naplno bude něčemu věnovat. Teď je to zrovna kombinace škola – tenis. V tu chvíli jsem spokojená a kam to povede, to už nechávám na ní. V tuto chvíli má svůj sen, za kterým si jde, a mojí povinností je jí v tom pomáhat. To nejsou moje sny, ale její. V žádném případě bych na své dítě netlačila, aby dělalo něco, co chci já.
2006. Kateřina Neumannová slavila v Turíně vítězství v běhu na 30 km volně. V cíli se radovala spolu s dcerou Lucií.
A co vy? Stále se angažujete ve sportu. Zajímalo by mě, zda jste neuvažovala o tom, že budete třeba trénovat nadějné běžkaře.
Na nic dalšího teď nemám prostor. Navíc trénování znamená cestování, odjíždění z domova, závody a soustředění. Já veškerý volný čas a víkendy trávím s dcerou po závodech, takže to teď ani nejde. Teď je doba, a ještě asi dva až tři roky bude, kdy mě dcera maximálně potřebuje. Pak už si třeba půjde svojí cestou a já budu moci vymýšlet něco nového, ale teď jsem tady pro ni. Mám své pracovní aktivity a i do své milované Itálie se snažím občas dostat, ale je to komplikované, protože ona je na mě v tuto chvíli závislá.
Čeká vás něco zajímavého v Itálii či v Rakousku?
Pravidelně v zimě pořádám dvě až tři firemní akce. Letos to bude mistrovství světa v klasickém lyžování v Rakousku kousek od Mnichova, což je krásné místo. Tam pravděpodobně budu zase spolupracovat s Českou televizí.
Jak vzpomínáte na okamžiky, kdy jste vyčerpaná, ale šťastná probíhala v turínském zlatém cíli a do náruče vám přiběhla malá Lucie? Tuto vzpomínku na vaši životní chvíli si národ stále pamatuje.
Pro mě to je stále živá vzpomínka, pro Lucku už to je docela útržkovité. Život pro ni jde dál.
V posledních letech jste vyměnila sportovní oblečení za elegantnější...
Nejvíce mě baví boty. Celý svůj sportovní život jsem strávila v teniskách nebo v lyžařských botách a podle toho také vypadá moje noha. Napasovat ji do nějaké lodičky a společenské boty není úplně jednoduché. O to musím vybírat boty kvalitnější. Ne zdaleka všechny jsou pro mě. V tomto jsem komplikovaný zákazník. Jinak kostýmky a šaty, na to jsem si celkem zvykla, je to pro mě příjemné.
