Stýská se vám po rodině Králových?
Od té doby, co jsme točili, rodina Králova se mnou stále je. Produkční je moje nejlepší kamarádka, s režisérem Jardou Hanušem si alespoň občas voláváme. To je takové: Uvidíme se! Ale pak si voláme za rok, za dva zpátky. Ten život strašně rychle plyne. S Kateřinou Hrachovcovou jsem v kontaktu, s Petrem Rajchertem, Tomášem Töpferem, který měl teď nedávno narozeniny, tak jsme si volali, že se musíme vidět. Ale teď je to ještě všechno složité. Rodina Králových nicméně byla srdcovka.
Pociťovala jste při natáčení skutečně lehkost bytí? Bylo to všechno uvolněné a veselé?
Já jsem do toho spadla dodatečně, protože to bylo myšlené pro Dášu Havlovou, tehdy ještě Veškrnovou, a pro Jiřího Bartošku. Byl to nový projekt neznámých tvůrců, takže se to oddalovalo. Oni potom měli práci a najednou se to nasadilo. Štábu jsem snad vyšla v křížovce (smích), takže mě oslovili.
Produkční Jaroslav Bouček mi přinesl šestadvacet dílů, ani jsem netušila, že je toho tolik. Měla jsem tam moc textu, to byla strašně upovídaná postava. Nejen výuka matematiky, ale všude vždycky vedla hlavní slovo. Já ale nejsem takový improvizátor jako Tomáš, který se podíval v maskérně na text a šel točit. Pečlivě jsem se připravovala.
Zejména zkraje jsme byli vyplašení, ale potom už to bylo fajn. Navíc, já jsem úrazovec, jak tomu říká režisér Jiří Krejčík. Vždycky jsem v nějakých složitých vzrušivých scénách zakopla o koberec, nebo jsem trhala pásem. Potom jsme to už zakomponovali do postavy, že je to trošku neurotická učitelka.
Měla jste štěstí se na place setkat s Jaroslavem Moučkou i Jiřinou Jiráskovou. Co vám tato setkání dala do života?
S Jiřinou Jiráskovou jsem se potkala nejdříve ze všech známých herců. S ní a ještě s Vladimírem Menšíkem jsem v roce 1971 hrála v inscenaci Mášenka, ještě jsem byla na DAMU. Já byla Mášenka, mého otce hrál Čestmír Řanda, a člověka, do kterého jsem byla zamilovaná, hrál Vláďa Menšík. Jiřina Jirásková hrála krásnou ženu, která zase byla zamilovaná do něho. Ona znala i moje rodiče z konzervatoře. Ale nevídaly jsme se často, věděly jsme o sobě.
Ale Život na zámku byla několikaletá práce, taková blízká, do jaké míry to šlo s Jiřinou Jiráskovou. Můj dojem z ní byl, že měla odstup od lidí. S panem Moučkou jsem točila mockrát, často mi dělal otce, to byl přímý člověk od rány. Oba jsem měla velmi ráda.
Kateřina Macháčková v seriálu Život na zámku (1995)
Nyní v divadle nacvičujete převtělení do Goebbelsovy sekretářky Brunhilde Pomselové. Je to těžká příprava?
Loni na jaře, když byla nejtužší karanténa, jsme nevěděli, co bude dál. Teď taky nevíme, ale dostala jsem nabídku od Martina Dvořáka na monodrama Chopin_Sandová. Natočila jsem k tomu nenalíčená a v natáčkách vtipné video na Facebook. Viděla to i ředitelka a dramaturgyně Divadla v Řeznické Iveta Srbová. Právě sháněla herečku, která by mohla hrát stodvaletou paní, ale přesto by měla sílu to monodrama zahrát. Tak se mi potom ozvala.
Jmenuje se to Jeden německý život a Christopher Hauptmann napsal monodrama pro Maggie Smithovou. Je to podle dokumentu, který točili s Brunhilde Pomselovou, když jí bylo 102 let. Pustila dokumentaristy k sobě, do nejužšího nitra. Vyprávěla, jak ona necítila vinu. Je to zvláštní příběh jejího života. Stodvaletá žena, která skoro nevidí, to je jedna stránka věci. Pak je tam druhá, kde líčí vzestup nacismu, jak lidé byli takoví ležérní, jak byla nenávistná společnost vůči Židům a vůbec. Je to velmi kruté a bohužel to má přesah do dnešní doby. I to, jak se nechají lidé zmanipulovat.
Dívám se na různé dokumenty, čtu si o tom. Knížka, která o ní na základě toho rozhovoru vyšla, je také úžasná, tedy v tom, jak čeština je úžasná. Je to strašlivé. A tím, že je to osobní zpověď, je to konkrétní.
Necítíte to jako psychickou zátěž, dělat ze sebe stodvaletou?
Já jsem podle Stanislavského člověk převtělovací. Nebo mám ráda, že hledám nové formy, nové přístupy, jiné podoby k postavám a strašně ráda se převtěluji. Sice 102 let je zvláštních, ale to není to nejtěžší. Pro mě je teď těžké to téma. Navíc je to v této době vymknuté z kloubů. Místy jsem ztrácela motivaci, jestli se to vůbec dá zrealizovat. Divadla nehrají, všechno je složité, nevidíme úplně světlo na konci tunelu.
Nicméně je to jedna postava, tak jsem si říkala, že kdybych to měla doma někde venku hrát pro pár lidí, tak by mě to těšilo. (smích) Mám zvučný hlas, tak to bude rezonovat na tom okraji Prahy. My herci jsme teď taková volnočasová aktivita, jak jsme tak zařezaní. Ale teď je doba, kdy by živá kultura mohla strašně pomoci léčit populaci, deprese. To je její chvíle, kdy by mohla být psychoterapeutické sanatorium.
Jako potrava pro duši.
To jsou chvíle, kdy nějakým způsobem nešťastný člověk vidí, že v tom není sám a cítí to světýlko. Myslím, že je to strašně potřebné. Pochopitelně máme hudbu, knížky, obrázky. Teď bohužel jenom reprodukce. Ale živý kontakt diváka s hercem, kdyby se nyní nějakým způsobem povedl realizovat, bylo by to úžasné.
Kateřina Macháčková
Letos 17. února tomu bylo třicet let, co mezi námi není váš tatínek, herec a režisér Miroslav Macháček. Opravdu vám to přijde už tak dlouho?
Táta hodně stonal hned po revoluci v roc 1989, kde se také hodně exponoval. Umřel v roce 1991 a já mám pocit, že je to vlastně v jiném životě. Mezi tím není dlouhá doba, ale všechno je jinak. Vzhledem k tomu, že mám takový kritický věk 70 plus, tak mám pocit, že jsem žila už mnoho životů.
Narodila jsem se v roce 1949, pamatuji si, když vyhlásili měnovou reformu, Zápotocký měl projev. Pak si pamatuji brutální výuku ve škole v padesátých letech. Všechno to v nás nechávalo nějaký vjem. Pak ta úžasná šedesátá léta, kdy jsme čekali na každou novou desku Beatles, to bylo úchvatné. V sedmdesátých letech jsem měla děti, tak jsem nějakým způsobem přechodila tu temnou dobu. Potom přišel poryv nádherné naděje a pak zase nějakým způsobem trochu deziluze a teď tohle. To je tolik životů!
Čím vás váš táta dokázal rozesmát?
On byl v podstatě morous i v soukromí. Bezděčně ty věci byly vtipné, ale to se zase člověk nemohl smát. Byl vždycky takový spíše zarputilý. Koupil si chalupu někde v Chodské Lhotě proto, aby se s nikým z nás neviděl. Hned první týden jsme ale měli jet pět kilometrů od něho celá rodina na dovolenou, takže když nás viděl někde v Kdyni, tak zešílel. Měl tam saunu, tak říkal, že máme přijet. My jsme si to o hodinu spletli a on tam seděl hodinu zarudlý v té sauně. Smáli jsem se, ale on tedy jenom vnitřně.
K tátovi jsem získala bližší vztah, až když umřel. Uspořádávala jsem pozůstalost a dostala se k deníku Zápisky z blázince. Potom jsem z toho vydala knihu. Tam jsem se s ním nějak sblížila. Nikdy jsem například nevěděla, jaký ke mně měl vztah. V pozůstalosti jsem pak našla všechny moje fotografie, dopisy, kritiky, zprávy o synovi, dceři. Zjistila jsem, že měl ke mně úplně jiný vztah, než jaký jsem si dovedla představit. Hluboký, blízký. On se ale za rodinné vazby styděl. Moc nesnesl oslovení dědo, takže to bylo Mirku nebo Mácho. Syn tak na to vzpomíná, takže to bylo zvláštní.
Potom jsem byla na základě zápisků oslovena nakladatelstvím, protože o tátovi nikdo moc nepíše, abych napsala jeho biografii. To bylo něco, jako teď studium toho Jednoho německého života. Bytostně se mě to ještě dotýkalo, se spoustou problémů, které měl on sám se sebou, se potýkám i já a vlastně potažmo i můj syn. Máme takový silný genetický vklad. To jsem tak dva dny psala a tři dny se z toho léčila. Dělala jsem knížku Téma Macháček asi tři roky. Někteří lidé, kterým zemřou jejich blízcí, mají pocit, že s nimi ti lidé furt jsou. Já mám pocit, že táta mi radí.
Přestože se dlouhodobě nevěnujete dabingu…
No, já jsem se mu nevěnovala nikdy! (smích)
Kateřina Macháčková, její syn Petr Svojtka se synem Vaškem, dcera Helena Zmatlíková a hereččina vnučka Ema Feuereisová (2016)
Měla jste však štěstí a nadabovala jste Catherine O‘Hara, což byla Kevinova máma v komediích Sám doma.
Já předtím vůbec nedabovala. Tenkrát mi najednou volali z dabingu tady na tu roli. V rekvizitárně divadla během představení, kde se všechno probírá, jsme si o tom povídali. Ptali se mě, jaký je to film a já říkala, že Sám doma. Na to všichni: No to je teď hit! Tak jsem se s nimi prakticky radila, jak to probíhá, jak jsou smyčky a jak se to zkouší, protože jsem to v životě nedělala.
Točil to režisér Helge a v podstatě se dělaly celé ty scény. Měli jsme tam několik mikrofonů, velké plátno, takže jsme to vlastně hráli. Moc mě to bavilo, bylo to opravdu bezvadné, dost jsem se toho naučila. Řekli mi: To je prima, teď budeš dabovat! Druhý díl jsem dabovala za rok. Mezitím jsem dělala ještě nějaké dva rychlodabingy, ze kterých jsem byla příšerně nervózní, protože to už běželo, žádná zkouška a první dobrá se bere, není čas.
Dělalo se to na Barrandově a byly tam takové průklepové papíry. Jednou jsem přišla do studia a nervózně jsem sfoukla ty průklepáky na zem. Pak jsem to Jirkovi Štěpničkovi musela číst zpoza zad. Takže já a dabing nic. Ale nicméně je pikantní, že mě lidé poznávají podle hlasu. Kevine!
Už jste se někdy profesně setkali se synem Petrem Svojtkou mladším?
Nesetkali. (smích) Já bych moc ráda, protože moji starší kolegové tvrdí, že má podobný způsob jako táta, ale hlavně je to taková klasická vize divadla. Zkoušení po situacích, charakterech. Moderní představení, nebo takzvaně s přesahem, mám ráda, ale musí tam být i základ, což mnohdy chybí.
Takže by mě to těšilo, ale on se k tomu vždycky vyjádří tak, že pan režisér a maminka mají vždycky pravdu a že by to nešlo. Pravda, jsem takový generál a to by nesnesl. Vtipné ale je, že když jsem si ve vyhledávači Google jednou zadala svoje jméno, tak pod tím bylo: Petr Svojtka, bývalý manžel a byla tam fotka mého syna. Protože on se nejmenuje mladší, takže mají s tátou společné heslo.
Jaký životní styl vás baví?
Jsem Střelec, furt vymýšlím, byť se svým stařeckým věkem, nějaké nové věci. Baví mě jít pořád dopředu. I když jsem i melancholická. Ale teď poslední dobou vidím všechny věci v grotesce, nebo s vtipem, humorem. Hledám nové věci. Hodně jsem procestovala po světě a často sama. Mám ráda dobrodružství.
Jaké nejexotičtější země jste navštívila?
Nejdále jsem byla na Tahiti na Bora Bora. Sama, také jsem z toho sepsala cestopis, protože mě tam potkalo všechno. Neuměla jsem jazyk, bojím se létat. Málem jsme spadli s letadlem, prošvihla jsem v Paříži let. Všechno jsem ztratila. Opravdu katastrofické. Ten rok, když jsem tam přijela, řádila nějaká bouře Kirill a nemohli jsme nikam chodit, ani k vodě. Nesvítily ani soláry, nebyl proud. Nazpátek jsem jela k odletu letadla na člunu v pláštěnce. To bylo hodně dobrodružné.
Herečka Kateřina Macháčková
Tak přeci jen zážitky jako ve filmu Sám doma…
No přesně! Nabízím, teď už na to tedy nemám věk, scénáristům, že by to bylo šikovné na zpracování. Jenom jedna herečka. Tak by se dal procestovat svět.
Co si přejete do budoucna?
Víte, já už jsem tak jako… Loni mi bylo sedmdesát a už když se to blížilo, tak jsem začala bilancovat, co mě vlastně ještě čeká. Už jsem toho prožila hodně. Teď nechci říci, že bych házela flintu do žita, ale že jsem tak smířená s tím, jak to je. Lidi mají pocit, že jsou nesmrtelní. Nechci proti nikomu mluvit. Vím, že na covid umírají naši blízcí, rodinní příslušníci, že to je těžké a tak, ale je to život. Život je zrození a je to smrt.
Takže mně teď jde nejvíce o to, aby mladá a mladší generace byly zdravé. A protože učím na konzervatoři, tak aby se toho děti hodně naučily a vstoupily s nějakým pozitivním vkladem do života. Sama mám dvě velké děti a čtyři vnoučata. U nich si přeji, aby ve složitých chvílích, které nastanou, obstáli, udrželi si pozitivní myšlení a byli zdraví.
Všichni si přejeme, abychom byli zdraví, to je teď to podstatné. Ale neměli bychom opomíjet, jaký má život. Věřím a přeji všem, aby byli zdraví a abychom byli optimističtí, abychom se z této šlamastyky, jak to žertovně nazvat, dostali. Myslím si, že kultura nezhyne. Divadlo se vždycky rodilo ve chvílích krize. Ale bojím se, že některá divadla to neudýchají. No i to je život.
Závěrem veseleji. Musíte být in a oblíbenou babičkou, když si rozumíte se všemi nejmodernějšími technologiemi.
Myslím, že jsem oblíbenou, protože jsem raplá. Můžou si se mnou leccos dovolit. Jak jsem si vždycky plánovala, že budu s dcerou a s vnoučaty, se synem ne, toho jsem měla ještě na škole na DAMU, tak vždycky mám nějakou práci. Tudíž nejsem hlídací babička, ale zase jsem trošku střelená a pobavím.
