Učíte na Pražské konzervatoři, zkoušíte, hrajete v představení Nejstarší řemeslo v Divadle Radka Brzobohatého a také sama v několika monodramatech, což musí být náročné. Mimochodem, kdy jste s monodramaty začala?
Překvapivě za covidu. Moje úplně první monodrama bylo Milostné preludium, které se hrálo ve Werichově vile, čerstvě tam máme po derniéře. Hráváme ho i v Brně, rýsují se představení i jinde v Praze. Hraji v něm francouzskou spisovatelku George Sandovou, která v sedmdesáti letech bilancuje svůj vztah s Fryderykem Chopinem. A z jejich dopisů vychází inscenace, v níž Martin Dvořák, šéf spolku pro umění ProART, tančí a k tomu klavírista Kostiantyn Tyshko hraje Chopinova preludia. Jde o propojení hudby, tance a mluveného slova. A protože to vznikalo v období covidové pandemie, kdy byly lockdowny, byla jsem ráda, že mám práci, a Martinovi jsem jako pozdrav natočila video a poslala mu ho přes sociální sítě. Urvaná a s plastovou natáčkou na hlavě tam povídám: „Jsem unavená. Vyčerpaná. Doma bordel, na zahrádce plevel a Chopin pořád otravuje.“ A za dva dny mi volala šéfka Divadla v Řeznické Yvetta Srbová, že si myslí, že bych mohla hrát stoletou. Začala jsem tedy s režisérem Radimem Špačkem zkoušet další monodrama Jeden německý život.
Pití v manželovi vybudilo běsy. Když jsme měli malého Péťu, držel mi celou noc nůž pod krkem, jestli mu důvěřuji. Nebo chodil opilý, vracel se ve čtyři ráno, že s nějakou kolegyní rozhazovali mouku po Petříně.
