Rozhovor spolu děláme na křtu kalendářů Muž roku a Anděl mezi zdravotníky. Jsme obklopeni knihami, po jakém žánru vy osobně ráda sáhnete?
Po české beletrii. Mám ráda spisovatelku Alenu Mornštajnovou, četla jsem Čas vos a teď se chystám na Slepou mapu. To je samozřejmě už trošku starší kniha, ale mám celou její kolekci. Z českých autorek mám ráda také Janu Poncarovou a teď jsem si tu vybrala knížku od Nikoly Márové, což je primabalerína Národního divadla. Na to se moc těším.
Změnily se postupem času vaše priority? Snažíte se teď například ve volných chvílích více vzdělávat, než jen řádit a chodit za kulturou?
To už jste za mě odpověděl. Seberozvoj v mladých letech tak velký nebyl, nebo možná jenom jedním směrem. Teď jsem před rokem dokončila studium NBA v pomáhajících profesích, tam jsem se na přednáškách dozvěděla spoustu krásných a zajímavých věcí. Mám i certifikát hypnoterapie a teď se věnuji italštině. Nově jsem se rozhodla pro jazyky. To je bezvadná věc a italština se mi moc líbí. Takže proč ne?
Jak využijete nabyté vzdělání v praxi?
Nevím, je mi to úplně jedno. Já to dělám proto, že mě to baví.
Jak vzpomínáte na 80. léta?
Nepamatuju si z toho všechno, protože to bylo hodně rychlé. Osmdesátky byly doba, kdy jsem byla manekýnka a fotila jsem různé kalendáře. Nedávno jsem byla na výstavě fotografa Zdeňka Virta. Letos by se dožil sta let a byl první, co mě fotil jako Katku, tehdy ještě Markovou, bylo to ve Stromovce. Přesně si to pamatuju. Takhle si to občas připomenu, aniž bych chtěla. Najednou na mě vykouknou fotky nebo kalendáře a jsem sama ze sebe překvapená. Nepoznávám se! (smích)
Kdy na vás stoprocentně dýchl západ? Když se vám povedlo vycestovat a byla jste naprosto fascinovaná tím, co je za železnou oponou?
Bylo to těsně před revolucí a byla to Vídeň, která je stále nádherná a nádherná byla už tenkrát. Byla za humny a už to byl pro mě obrovský západ. Já předtím nikde nebyla, až potom s Ústavem bytové a oděvní kultury (ve zkratce ÚBOK), který zaměstnával tehdejší manekýnky. Měly jsme možnost vycestovat a propagovat výrobky Československa jako například bižuterii. Díky tomu jsem byla tehdy poprvé ve Finsku, to bylo velké „wow“. Pak přišlo Dánsko, Japonsko a další země. Bylo mi osmnáct let. A pak i Rusko, Novosibirsk, Bajkal, to jsme taky musely. Po osmdesátém devátém roce se začalo jezdit hodně na Kanáry k moři.
Kateřina Kornová: Nikdo mě neobjevil. Musela jsem si pomoct sama |
Když dnes jedete v autě a v rádiu začne hrát song vašeho bývalého manžela, zpěváka Jiřího Korna, co to s vámi dělá?
Někdy si vzpomenu na ty doby, když už jste u osmdesátek. Málem jsem zapomněla, trio KLM (ženský pěvecký doprovod zpěváka Jiřího Korna na koncertech – kromě Kornové byly členkami KLM ještě Martina Zbořilová, dnes Formanová a Lada Kristofovičová) a naše vystupování. Vzpomínám také na písničky Té, co snídá a Ještě tě mám plnou náruč. Jenom jsme jezdili a vystupovali, bylo to fajn. Vzpomínám na to jako na bezstarostné, krásné časy.
Co je pro vás momentálně ten nejhodnotnější čas? Je to ten strávený s vaším synem?
S rodinou. Je to pravda. Dříve zas až tolik času nebylo. Lítala jsem hodně, abych všechno stihla a teď je luxusem to zpomalení a zastavení. Užívám si to. Hlavně si užívám vnučku, které je dva a půl roku, také dceru a syna, širší rodinu. To jsou nejvzácnější chvíle, to je fakt.
Brzy budete moci posoudit, jaké má vnučka vlohy a případně jí dát průpravu do světa modelingu.
Svět modelingu? Nevím, od toho bych se spíš odkláněla. Nebudu před vnučkou nic tajit, ale uvidíme. Je fajn, když se děti hýbou, takže určitě sport. Pohyb, který si najde, vybere a vyzkouší. Hlavně ať nesedí doma u televize a u mobilu.
