JAK JSME SPOLU PŘEŽILY PUBERTU
Kateřina: Vzpomínám, že část Alenčiny puberty jsme prožily i přežily krátce po roce 1989 na naší vůbec první dovolené u moře v Řecku. Já chtěla za hranice na výlet k moři hodně moc a Alenka nechtěla vůbec. Ale jela. Musela. Tak to rozhodli máma s tátou. Snesla bych jí (i tam) modré z nebe. Tak jsem si přála, aby se jí - když už tam se mnou odjela - líbilo. A na svoji pubertu si nějak nevzpomínám. I rodiče říkali, že mě vzácně minula. Byla jsem pozorovatelem puberty mých vrstevníků. Nejspíš jsem se z puberty vykoukala.
Alena: Nevzpomínám si, že bychom obě vůbec nějakou měly. A pokud ano, tak jsem tomu neříkala puberta. Pitomosti jsme dělaly v životě obě. Důležité je, že jsme to přežily.
ČÍM MĚ NEJVÍC ŠTVALA
Kateřina: První, co mě napadá, je to, že mě neštvala nijak a ničím. A když nad tím přemýšlím hlouběji, napadá mě, že bych si na ni něco musela vymyslet a to se mi nechce.
Alena: Když mi řekla: "Alenko, uklidni se."
JAK JSEM DONÁŠELA RODIČŮM
Kateřina: Spory, které jsme vzájemně před rodiči řešily, byly ohledně neodsouhlaseného půjčování si oblečení. Teda já od Alenky, protože měla už věci více šik. Jednou jsem v Alenčině vypůjčeném modelu do školy odešla, tedy vyskočila oknem z prvního patra, protože u dveří bych musela projít Alčinou kontrolou. A to bych zcela jistě neprošla.
Alena: My jsme doma, pokud si pamatuji, žádnou donáškovou službu neprovozovali.
PRVNÍ SPOLEČNÉ TAJEMSTVÍ
Kateřina: Tajemství mezi sebou uchováváme a máme až teď jako dospělé. Jsou o hluboké lásce jedné k druhé a o vzájemném vnímání našich duší. Tajemstvím je na tom to, že o tom nemluvíme.
Alena: První, druhé nebo desáté. Je to přece tajemství.
VYŘIZOVÁNÍ ÚČTU RUČNĚ A STRUČNĚ
Kateřina: Já vyslechnu a mlčím. A ono se to, co je třeba, rozplyne. Účty jsme si ale snad ještě nikdy nevyřizovaly. Vše jen stručně, ale v žádném případě ne ručně.
Alena: Tak "vyřízená" jsem z mojí ségry už byla a ona ze mě určitě také, ale ruce a stručnost v tom nikdy nefigurovaly.
RODINA POD LUPOU: Kateřina Hrachovcová se sestrou Alenou
KDY JSEM RÁDA, ŽE JI MÁM
Kateřina: Jsem prostě ráda, že je. Že ji mám. Že se máme. A vím, že přijde čas, kdy si ještě hodně dáme.
Alena: Když jsem v hajz...
JAKÉ VLASTNOSTI BY MĚLA ZLEPŠIT
Kateřina: Ona na všem pracuje. A když ne, tak začne. Bude-li chtít.
Alena: Moje ségra je, jaká je, a s ohledem na spoustu věcí okolo nás je super, že taková je.
KDO JE MOUDŘEJŠÍ
Kateřina: Budu-li si myslet, že moudřejší jsem já, nebude a není to moudré. Budu-li si myslet, že Alenka je moudřejší, byť by to bylo třeba jen proto, že je starší, také to tak není. Prolínáme se a obohacujeme navzájem. Tak to je nejmoudřejší.
Alena: Moudřejší? Co je to za otázku? Copak jsme sůvy?
KDY MĚ POPRVÉ ROZPLAKALA
Kateřina: Silným okamžikem pro mě bylo, když mi do telefonu řekla, že je v jiném stavu, že bude mít dítě. Johanku. Pamatuji si, že to bylo na natáčení, vím kde a s kým jsem v ten okamžik byla v místnosti. A jak mě to vzalo u srdce.
Alena: Bylo to poprvé a zároveň naposledy. A to, když jsem kdysi měla strach, že to nedá.
CO BYCH JÍ VZKÁZALA
Kateřina: Miluju tě, ty držko moje. A tvoje děti miluju. A vůbec...
Alena: Vzkaz máš v mobilu, tak si ho přečti.
