„Lidé, kteří prožili alespoň jednu světovou válku, se museli vypořádat se situacemi, které ohrožovaly život. Museli si tedy vybudovat postoje. Byli větší individualisté. Zodpovědnější, soudržnější, vážili si vzdělání, práce, vztahů,“ řekla Kateřina Cajthamlová pro Magazín DNES.
„Mladší generace přemýšlí méně nezávisle. Je pohodlnější, ale také vykořeněná vinou často rozháraných rodinných vztahů. Podléhá módě, reklamě, informacím a virtuální realitě. A podléhá i strachu, který informace přenášejí. Takže když vezmeme duševní zdraví, jsou na tom mladí lidé hůř. Nemají zdravou míru reálného stresu,“ vysvětluje.
Stres přitom doktorka hájí jako nezbytnou lidskou potřebu. Aby prý měl člověk z něčeho radost, nemůže mít jen pohodu, ale potřebuje výkyvy, musí o něco usilovat.
„Radost přichází jako odměna. Dnešní život lidi nestojí velké úsilí, takže si vytvářejí stresy virtuální. Koukají na horory, hrají na počítačích střílečky, chatují, místo aby se scházeli tváří v tváří. Jenže mezi virtuálním a skutečným stresem je rozdíl,“ míní Cajthamlová.
Po překonání skutečného stresu se správným způsobem vytvoří endorfiny a ty způsobí pocit radosti. Podle lékařky lidé nyní žijí neuvěřitelných sedmdesát let v míru, takže nezažívají opravdové konflikty, opravdový stres. Současné generaci třicátníků by při válce nebo přírodní katastrofě nedávala velké šance.
„Většinou neumějí vylézt na strom. Neumějí se prát, vyjednávat, ovládat se a často ani vařit, prát, starat se o sebe. Kdo umí aspoň základy sebeobrany? Pravděpodobně by dělali chyby a nepřežili,“ dodala.
