„Vyhledávají mě hlavně klienti, kteří mají hlubokou důvěru v to, že prací na sobě můžou věci ve svém životě změnit. A já si toho nesmírně vážím, protože psychiatři a psychoterapeuti dělí lidi na dvě skupiny. Na ty, co vědí, že mají problém a vyhledají odbornou pomoc a na ty, co nevědí, že problém mají a škodí svému okolí,“ říká Cajthamlová.
I vinou sociálních sítí zájem o terapeuty roste. „Je to tím, že se svět neuvěřitelně zrychluje a sociální sítě se staly semeništěm neuvěřitelného množství různých hejtů a dalších věcí, které narušují sebeúctu člověka,“ říká psychoterapeutka, která se specializuje na dospělé.
Kateřina Cajthamlová a Petr Jedinák (17. června 2025)
Propadají jim i čtyřicátníci nebo šedesátníci a hroutí se z názorů, které tam na jejich adresu zaznívají. „Vzhledem k tomu, že dneska se svět tváří, že všichni jsme jeden, že není rozdíl mezi mužem a ženou, mladým a starým, člověkem, který zažil trauma a rozmazlovaným, tak mě ta situace vůbec nepřekvapuje. Všichni jako kdyby se měli chovat a projevovat stejně, splňovat nějaká jednotná kritéria, což řada lidí snáší špatně,“ popisuje.
„A řekla bych, že se projevuje ještě jedna věc. My jsme vyrůstali v celkem divoké době, kdy nás učitelé i rodiče ‚mlátili‘, ale nikdo s tím neměl problém. Házeli jsme po sobě kameny a pokud jsme něco špatného provedli, dostali jsme pohlavek i od souseda. Tím pádem jsme otužilí, nebereme věci příliš osobně a umíme se na svět dívat s nadhledem,“ vysvětluje.
„Já s trochou nadsázky říkám, že už každé malé dítě ví, že platí: Kdo to říká, ten to je, na toho to pasuje. Ale na těch sociálních sítích, berou lidi to, co si o nich myslí anonymní posteři, velmi osobně. A to mi přijde smutné,“ dodává.
Přiklání se k tomu, že jim rodina zřejmě nedala dost respektu a úcty, a teď jsou po přijetí lační na sociálních sítích. „Částečně je to ale i důsledek těch inkluzivních podmínek, kdy se výrazně snižují nároky na jedince, a to od nejútlejšího věku. Dítě má být od malička pořád šťastné, plní se mu každé přání a ono se neexponuje, není vystavováno zátěži. Tím pádem nejsou děti otužilé fyzicky ani psychicky a když pak přijdou na nějaké anonymní platformy…,“ říká.
„A ještě bych viděla problém v rozpadajících se rodinách, v nichž chybějí babičky a dědečkové. Přitom generace starších moudrých lidí je nositelem jakéhosi bezpodmínečného klidu, které každé děťátko potřebuje. Ale tím, jak se rodiny rozpadají, tak tihle jedinci zůstávají osamělí a jediný, kdo jim zbude, jsou sociální sítě,“ nabízí svůj pohled.
Sama teď prožívá velmi příjemnou etapu života. „Jsem nadšená, protože mám splněno. Mám dvě krásné úspěšné děti, obě mají už vlastní dítě a navíc se o ta vnoučátka nemusím starat, protože je o ně zájem z druhé strany, která to dělá ráda. Takže jezdíme s partnerem po světě a jsme spokojení,“ svěřila se na premiéře filmu EPiC: Elvis Presley in Concert.
„Elvis byl sladký tenor s vlnou ve vlasech... Není úplně moje krevní skupina, ale jsem na film moc zvědavá, protože těch řečí co všechno se v jeho životě dělo, bylo mnoho. A taky miluji dokumenty,“ vyznala se.
Vnoučátka má zatím malá, ale kdyby jednou mělo dojít na určování jejich pohlavní identity, má jasno. „Ústavní soud roku 2023 vynesl na základě podnětu jakési nebinární osoby usnesení, že na území České republiky existují jenom dvě pohlaví – žena a muž, a to proto, že to má spoustu právních důsledků a zákon s tím takto počítá,“ říká.
„Já jsem v tomto směru biolog, takže já si myslím, že existují diagnostikovatelné poruchy sexuální orientace a poruchy sexuální identifikace, ale ty představují menšinu. Žijeme v demokratické společnosti a podle mě se demokracie pozná ochranou menšin, ale zároveň tím, že většina rozhoduje o celkovém klimatu. Takže já bych doporučovala, abychom byli v tomto směru demokraté a biologicky vědomí lidé. Je velký rozdíl mezi ženou a mužem. Fyzická stavba je jiná, mozek, všechno...,“ říká.
„Pokud tam dojde k nějakému zmatení, pak je to podle mého většinou vinou vystresované matky, protože stresové hormony v těhotenství ovlivňují rozvíjející se mozek plodu. A ty dětičky za to nemohou, takže je potřeba je ochraňovat. Ale většinová společnost se nemůže začít chovat úplně zvláštně. Já například odmítám chodit na společné záchody. Já chci chodit na dámský,“ uzavírá.
