V rozhovoru pro iDNES.cz promluvila o své těžké autonehodě i o tom, čemu se nejvíce věnuje ve volném čase. Kromě její dcery jsou to charitativní projekty. Jeden z nich má premiéru tento pátek. V pražském Divadle Hybernia herečka pořádá koncert ve prospěch nemocných dětí.
Kdykoliv jsme se spolu v minulých letech sešly na rozhovor, tak vás zastihla nějaká smutná událost. Loni jsme si naplánovaly schůzku a přišla do toho smrt vašeho pejska. Letos mě těší, že se vám nic negativního nestalo.
Tak abychom to spolu nezakřikly…
Nemůžu se asi nezeptat na to, jak jste zvládla situaci poté, co loni tragicky zahynul váš zvířecí parťák. Zmizel tehdy z pražské veterinární kliniky, kde ho měli hlídat. Přestože po něm pátrala spousta lidí i díky zveřejnění vaší prosby na sociálních sítích, konec příběhu byl smutný. Pejsek se sice našel, ale už bylo pozdě. Srazil ho vlak.
Každý člověk, který má rád svého psa, vám potvrdí, že to je právoplatný člen rodiny. Pro mě to byl můj kamarád, který mě bezmezně miloval. Veterinární klinice jsem ho tehdy svěřila s naprostou důvěrou, protože byl nemocný a já jsem odjížděla s dcerou na několik dní do zahraničí. Věřila jsem, že se mi tam o něj nejlépe postarají. Nedbalostí jejich pracovnice, která ho měla na starosti, z kliniky utekl. Zpráva o jeho zmizení mě zastihla někde uprostřed Indického oceánu. Dostala jsem z toho panický záchvat, vůbec jsme s dcerou nevěděly, co máme dělat. Samozřejmě jsme se snažily dostat prvním letadlem domů, což nebylo vůbec jednoduché. O tom, že se našel na kolejích, jsme se dozvěděly na zpáteční cestě. Pořád se s tím nemůžu vyrovnat.
Když si na to vzpomenu, představím si, jak se mě můj věrný pejsek vydal hledat. A běžel někde v mrazech, které tehdy v lednu panovaly, rušnými ulicemi Prahy. Dva měsíce poté jsem musela nechat uspat svého druhého pejska. Byl hodně nemocný a trpěl, protože nemohl dýchat. Mohl žít jen v kyslíkovém boxu, který jsem mu pořídila domů. I když veterináři dělali, co mohli, stejně se jeho stav zhoršoval. A tak jsem si tu ztrátu členů rodiny vybrala najednou. Pochybení kliniky stále řeším se svým právníkem.
Už prý ale máte nového psího parťáka?
Před rokem jsem si pořídila štěně rhodéského ridgebacka. A je to jedním slovem moje velká láska!
Co vám ještě dělá radost?
Mým největším štěstím je moje třiadvacetiletá dcera Kateřina. Když jí byly dva roky, přežila jsem těžkou autonehodu. Dostala jsem smyk na jarním sněhovém poprašku a zlomila si dva krční obratle. A jsem přesvědčena o tom, že mě tu osud nechal pro ni. Kateřina je velká milovnice zvířat jako já. Chováme spolu koně, ona je i trénuje a jezdí parkur. A do toho studuje v Praze na VŠE. Nedávno jsme i s jejím tatínkem oslavili její promoci, získala bakalářský titul a moc jsme si to všichni užili. Jsem vděčná za to, že jako rodina stále skvěle fungujeme a máme mezi sebou krásné vztahy. Kateřina je teď v navazujícím studiu, tak doufám, že si za rok uděláme repete na její další promoci.
Lásku potřebuju a také rozdávám. Někdy až moc, vzpomíná Kateřina Brožová |
V poslední době vás potkávaly samé hezké pracovní příležitosti. Zahrála jste si ve dvou filmech. Jezdíte do Severočeského divadla v Ústí nad Labem účinkovat v představení Hello, Dolly!, kde jste dostala hlavní roli. Máte i těsně před premiérou v Divadle Radka Brzobohatého. A tento pátek vás v Divadle Hybernia čeká velký charitativní koncert, v němž nejen vystupujete, ale i ho organizujete. Nevěděla jsem, že jste také producentka?
Mám Agenturu Divinus, s níž se věnuji produkování divadelních představení, koncertů a charitativních projektů. Podle mě je důležité myslet i na jiné lidi, kteří neměli v životě tolik štěstí jako my.
Organizaci charitativních věcí se věnujete dlouhodobě. Co bylo na přípravě projektu v Divadle Hybernia nejnáročnější?
Letošní koncert, který jsme nazvali Zpíváme pro Tebe, je mojí srdeční záležitostí. Nebyl ale zdaleka tak složitý na přípravu jako ten loňský, který jsme pořádali v Praze v Obecním domě. Jeho výtěžkem jsme udělali radost klientům z Nadačního fondu Slunce pro všechny. Byla to velká akce, kterou přenášela Česká televize v přímém přenosu. Minimálně rok jsem tehdy televizi uháněla, aby do toho šla, protože oni tam mají své vlastní charitativní projekty, kterým se věnují. Není proto lehké zvenčí do vysílání něco prosadit. Obecní dům je obrovský prostor. Zaplnit ho diváky a zorganizovat v něm provoz naší akce tedy nebylo vůbec jednoduché. Ale byla to pro mě cenná zkušenost. Možná kvůli tomu jsem se letos rozhodla pro náš koncert sehnat něco menšího.
Uvažovala jsem i o Divadle na Vinohradech, které je mojí srdeční záležitostí, protože jsem v něm jako herečka ještě během studia začínala a strávila tam krásné roky. Docela jsem se těšila, že bych se tam na jeviště mohla na chvíli vrátit. Všechny tyto akce se ale musí objednávat dlouho dopředu a v Hybernii mi vyšli vstříc s termínem. Samozřejmě jsme si ale ten prostor museli zaplatit. Žijeme v tržním hospodářství a ani charitativní projekty nemají v tomto směru nějakou výhodu. A když máte zařízený pronájem prostoru, tak už „jen“ zbývá to všechno skloubit dohromady.
Co to „skloubení“ všechno obnáší?
Asi nejdůležitější položkou ze seznamu je vejít se do finančního rozpočtu. Tou nejradostnější záležitostí je naopak pozvat účinkující, kteří k nám jsou laskaví a vystoupí bez nároku na honorář. S nimi je pak nutné probrat repertoár, který budou zpívat, a ten potom nechat přearanžovat. Všichni totiž zpíváme s velkým orchestrem, a proto je třeba vše rozepsat i pro jednotlivé nástroje. Vystupuje s námi také 50 dětí z dětského pěveckého sboru. Přivážíme je do Prahy z Ústí nad Labem. Ze stejného města k nám zamíří i řada mých kolegů ze Severočeského divadla z našeho představení Hello, Dolly!.
Chceme lidem zazpívat ústřední písně z tohoto muzikálu a taky na ně zatančit. Kromě nás se na jevišti objeví i mnoho našich umělců, mezi nimi třeba Bohuš Matuš, Ilona Csáková, Petr Vondráček nebo Natálka Grossová a také Orchestr Divinus, který vede Dalibor Kapras. Zazní písně z našich repertoárů, střihneme si i duety a nějaké krásné evergreeny, jež budou lidé určitě znát. Bylo by hezké, kdyby si je i diváci třeba s námi zazpívali…
Mluvíte účinkujícím do repertoáru, který si chtějí zazpívat?
Vůbec ne, to bych si samozřejmě nedovolila. Je jen na nich, jaké písně si vyberou. I když je samozřejmě oříšek celé vystoupení po pěvecké a taneční stránce poskládat tak, aby do sebe bezchybně zapadalo Ale stojí to za to, protože to děláme kvůli tomu, abychom předali zajímavou finanční částku nemocným dětem, kterým díky tomu alespoň trochu ulehčíme jejich úděl. A jejich pečujícím rodičům tím maličko pomůžeme v jejich náročné životní situaci. Člověk samozřejmě nemůže spasit svět. Ale kdybychom tím částečně pomohli jen několika dětem, tak jsme všichni rádi, že to můžeme udělat. Já to mám odjakživa takhle nastaveno ve své povaze a myslím, že to stejným způsobem cítí spousta lidí. Zatím máme stále nějaké vstupenky v prodeji. Tak kdyby měl ještě někdo zájem, může se přijít podívat na to, jak se nám to povedlo.
Všichni partneři velmi litovali toho, když jsem je opustila, říká Brožová |
Jaký byl výtěžek z vašeho posledního koncertu v Obecním domě?
Vydělali jsme pro charitu přes tři miliony, z nichž všechny šly do koruny potřebným. Udělalo nám to obrovskou radost. Žijeme bohužel ve smutné době. Kvůli tomu, co se děje v zahraničí, není té radosti v našich životech moc. O to je pak každá taková událost pro mě cennější. Letos vydělané peníze poputují ke konkrétním nemocným dětem, které vytipovala obecně prospěšná společnost Život dětem. Prodané vstupenky by ale samozřejmě nemohly stačit, takže každý rok intenzivně sháním sponzory. Letos mezi ně patří ČEZ a společnost Veolia.
Míváte někdy jako producentka strach z toho, že se takováto velká akce nepodaří?
Obavy má člověk vždycky. Koncerty tohoto charitativního typu jsou vlastně premiéra i derniéra zároveň. Ale budeme v nich i tak pokračovat. Loni jsem měla největší stres z přímého televizního přenosu. Aby se všechno odehrálo tak, jak jsme si to nazkoušeli. Vždycky může někdo upadnout, pozapomenout text, něco poplést. Třeba i já… Pak se může lehce stát, že překročíte dohodnutý čas přenosu. A čas znamená v televizi velké peníze. Letos to máme v tomto ohledu jednodušší. Přeji si, aby nám všem vydrželo zdraví, abychom se na ten koncert dostavili v dobré náladě a proběhlo se uskutečnilo tak, jak si představujeme. A aby i diváci, ta vůbec nejdůležitější součást našeho večera, odcházeli domů spokojení. Abychom z toho všichni, my na jevišti a lidé v hledišti, měli hřejivý pocit u srdce, že jsme udělali dobrou věc…
Kateřina Brožová na jednom ze svých charitativních koncertů se Štefanem Margitou a zástupem dalších celebrit.
Na jaké další akce se vaše agentura chystá v nejbližší době?
Je jich víc. Asi tou největší je produkce muzikálu Noc na Karlštejně. Je to opět věc, která je velmi náročná na organizaci. S představením cestujeme po naší zemi a hrajeme na několika letních scénách. Jako producentka si je musím všechny sama zaplatit a samozřejmě i celé postavit. Divákům se představíme v krásném a romantickém prostředí, a to na zámcích Lednice, Jindřichův Hradec, Zbraslav a Mělník. Vystupujeme s naší původní hereckou gardou, která si v tomto muzikálu zahrála už před mnoha lety. Do tohoto obsazení patří Petr Štěpánek, Vašek Vydra, já… Současnou verzi jsme obnovili i o několik dalších herců, nově s námi hrají třeba Sabina Laurinová nebo Marek Vašut.
Začalo jaro. Na co se po zimě těšíte?
Třeba na to, jak půjdu rybařit. Kdysi mě k tomu přivedl můj tatínek, který mě odmalička učil milovat přírodu. Předával mi takové ty klučičí záliby. Mým rodičům totiž zemřel půlroční chlapeček, můj starší bratr, kterého jsem nikdy bohužel neměla šanci poznat. Těžce onemocněl a tenkrát se to nedalo vyléčit. A tak jsem vlastně trochu přebrala roli toho kluka v rodině. Pro mě ale rybaření nikdy nebylo loveckou vášní, protože já jsem taková zachránkyně všeho živého.
Můj pobyt u vody tedy může působit na typického rybáře poněkud paradoxně. Já na tom nejvíc miluju ten moment překvapení, když ta ryba k vám připluje. Já ji pohladím a pustím zase zpátky. A strašně se z toho těším. Rybařím postaru, v podstatě si jen sednu na břeh. Nemám žádné nejnovější vychytávky, abych zjistila, kde zrovna ryby jsou. Jezdím na Orlík, což je přece jen obrovská přehrada, a šance, že zrovna k vám ta ryba přijde, je velmi malá. Takže na ni jen v klidu čekám. Někdy hodně dlouho. A do toho se procházím, opaluju se, hraju si s pejskem nebo si jdu zaplavat. Zkrátka si užívám ten přítomný okamžik. A je to moc fajn.
