Čím to, že tolik muzikantů začne chodit se zpěvačkou, kterou doprovází?
Protože jsou pořád spolu.
To samé vás potkalo i s Hanou Zagorovou, že?
Začalo to už ve Vilniusu, na našem prvním turné, když jsme se tam dozvěděli o té letecké tragédii. Srazilo nás to na kolena. Člověk najednou potřebuje, aby ho někdo chytil za ruku, protože je psychicky na dně. A mě chytila za ruku Hanka.
Čím vás zaujala?
Byla krásná. Navíc byla vždy čistý člověk. Pro mě je to nejlepší kamarádka v životě, něco jako dárek od pánaboha. A jako zpěvačka? Měla neobvyklý hlas. A navíc i jednu schopnost, kterou nemá každý - a to, že jí lidi věří. Takových zpěváků není moc. Má to třeba Marie Rottrová nebo Karel Gott, kterému taky věříš každé slovo.
Když jste se s Hankou v Rusku po té nehodě dali dohromady a asi dva roky spolu pak chodili, neuvažovali jste o svatbě?
Byl to moc hezký vztah, ale potom jsme si řekli, že jsme takové povahy, že být spolu, tak se zabijeme. Nevěřím tomu, když si dva lidé, kteří jsou hodně spolu, řeknou, že budou jen kamarádit a nikdy spolu nebudou nic mít. Stačí pak, aby spolu prožili něco krásného, nebo se stal naopak nějaký průser či tragédie, jako potkala nás, a... Když se potom ale rozejdou tak, jako my s Hankou, mohou být dál kamarádi na život a na smrt. Po rozchodu jsme třeba jezdili vlakem z Moskvy do Leningradu a Hanka absolutně odmítala s kýmkoliv jiným spát v kupé. Ale v životě nás už nenapadlo, že bychom spolu něco měli.
Museli jste někdy kvůli její poruše krvetvorby rušit koncerty?
Nevzpomínám si, že by se to stalo. Hanka byla strašný hrdina, a i když jí nebylo dobře, stejně to odzpívala. Jistý hudební kritik pak na besedách vyprávěl o její leukémii. Tu ale Hanka nikdy neměla, ztrácelo se jí červené barvivo. Kolikrát jsem na ni čekal na hematologii, než jí doteče transfuze, abych jí odvezl rovnou na koncert. Měl jsem wartburga, v něm rozložené sedadlo spolujezdce, na něm peřiny a do nich jsem Hanku naložil, protože byla po transfuzi vždycky trochu mimo. Abych kapelu uživil, museli jsme udělat měsíčně určitý počet koncertů, protože honoráře byly směšné. Transfuze měla každý devátý týden.
Poznali jste, když jí začalo být špatně?
Objevila se jí krev v moči, zežloutlo bělmo a to jsme věděli, že už je zle. Když se tvářila blbě, tak to pořád šlo, ale jakmile se na scéně začala smát, už jsem věděl, že je jí hodně zle. To jsem odkládal kytaru a jelo se do nemocnice. Krvinky ztrácela hlavně v noci, tak zkoušela i méně spát, nebo jí podávali nějaké radioaktivní krvinky, ale nikdy se nepřišlo na to, proč je ztrácí. Když v mládí dostala tuberkulózu, byla rok v nemocnici v Opavě, vyléčili ji, ale začalo se jí ztrácet to barvivo. Po letech jí poradila Kateřina Brožová léčitele, Poláka, který ji začal dělat čajíčky a hodně jí pomohl.
Celý velký rozhovor najdete v týdeníku Téma.
