Karel Heřmánek mladší týdeníku 5plus2 řekl, že facky, které jako divadelník dostal v době covidu, jej obrnily i na současné časy, kdy lidé kvůli inflaci šetří na kultuře. „Holt to ještě asi bude chvilku trvat, než se lidé nějak otřepou a vrátí se do divadelních hledišť,“ přemítá spoluředitel nejstaršího porevolučního soukromého divadla v Česku – Divadla Bez zábradlí.
Co se vám za ten poslední rok a půl v divadle povedlo?
Už je to rok a půl? Vidíte, jak to letí! Převzali jsme ho s bratrem v lednu 2021. A zrovna jsme to chytli v covidu. Naši rodiče už to dělali strašně dlouho a chtěli si od toho odpočinout. A teď zpětně musím říct, že je dobře, že to udělali. Ono kdyby ještě museli po těch 30 letech řešit problémy, které jsou dnes, tak si myslím, že už by to tu zapálili. (smích)
Co to pro vás a bratra znamená?
Je to pro nás závazek. Skočili jsme do toho rovnýma nohama. Samozřejmě s tím, že na nás rodiče občas mrknou, poradí. I když akutní to bylo spíše ze začátku. Teď už je to víceméně na nás, ale když se potřebujeme zeptat, tak se zeptáme. Je to trochu metoda pokus – omyl. Ale učíme se, a myslím, že je to paradoxně dobře. Protože když to teď dáme, tak už se bude blýskat jen na lepší časy, mělo by to být dobrý.
Karel Heřmánek mladší ve svém Divadle Bez zábradlí
Máte ještě třetího bratra, ten do toho nechtěl jít?
Nechtěl. Je mu 21 let a stále ještě studuje. Navíc v Londýně, takže toho má hodně. Nicméně když je tady, tak si ho vždycky nějak ukradneme a zapřáhneme ho také.
Takže jste takoví Tři bratři?
Ano, já jsem nejstarší bratr Karel, Pepa je o 15 měsíců mladší a „pískle“ František je ode mě o 12 let.
Jak máte to vedení divadla s bratrem rozdělené?
Chvíli nám trvalo, než jsme si našli každý to svoje. Bratr se stal nakonec takovým tím skutečným ředitelem divadla. Má tam svoji pěknou ředitelskou kancelář. Já jsem spíše umělecký ředitel. Mám na starosti to, co se dole připravuje, repertoár, komunikaci s herci a dalšími lidmi, kteří se kolem představení pohybují.
V divadle s vámi pracuje i vaše žena Nikol…
Dá se říct, že jsme zapřáhli celou rodinu. Nikol je opravdu poklad. Chystá nám různé návrhy, pořádá malé festivaly, dobročinné akce, bez ní bychom se nikam nepohnuli. Je to fajn, když se člověk může na někoho spolehnout.
Nikol Kouklová Heřmánková a Karel Heřmánek mladší
Ještě máte dvě sestry, ty se také nějak zapojují do uměleckého života?
Karolína a Kristýna jsou z tatínkova prvního manželství. Umělecké nadání určitě mají, ale neživí se tím. I když Kája, ta nejstarší, ta svým způsobem ano. Dělala uměleckou školu v Amsterdamu, velice prestižní, a organizovala potom zajímavé výstavy, spíše takové prostorové umění. To už teď nedělá, nicméně s manželem vyrábí na zakázku nábytek do studií. Kristýnka normálně pracuje, ale jako koníčka má svoji kapelu, kde zpívá.
Kde berete nápady na nová představení?
Vždycky hledáme nějaký zajímavý text, chtěli bychom najít právě teď něco veselejšího, komedii. Lidé to mají rádi, starostí a problémů okolo je přeci jen teď nějak moc. Proto se rozhlížíme po něčem příjemném, vtipném, na odreagování. Musí to mít ale nějakou jiskru! A s nápady za námi chodí samozřejmě i kolegové, přátelé. Tomu se nebráníme, když někdo bude mít tip na dobrou hru, rádi se do toho pustíme.
Vraťme se k provozu divadla. Co bylo za tu poslední dobu nejtěžší?
Asi vydržet. Ono to zní možná až trochu negativně, ale byly to nervy, byl to neuvěřitelný tlak. Cítíme zodpovědnost za naše diváky, za naše herce a samozřejmě nechceme udělat ostudu svým rodičům. Tahle doba covidová byla celkem nepříjemná, pracovat s tím, že se každé druhé představení ruší, to není nic, v čem by chtěl člověk dlouhodobě fungovat.
Karel Heřmánek
Jak to máte s návštěvností divadla teď?
Samozřejmě, že diváci začali chodit, za to díky! Ale určitě ne tak jako dřív. Má to jistě více důvodů. Lidé teď holt potřebují šetřit a je to naprosto pochopitelné, že v tomhle období kultura vždycky dostane za uši. Když je krize, tak se kultura odsune. Ale také se těmi dvěma lety změnilo chování návštěvníků obecně. Jsou doma, mají Netflix – já ho mám samozřejmě také, takže je to jiné. Je to vlastně jednodušší. Holt to ještě asi bude chvilku trvat, než se lidé nějak otřepou a vrátí se.
Přijali vás jako ředitele herci a další personál divadla bez problémů?
Přiznávám, že to není úplně lehká pozice, ale těmi fackami, co jsme dostávali, se člověk trochu obrní. Musel jsem si zvyknout říkat i nepříjemné věci, které občas nechci říkat. Je to situace, která je pro mě i pro bratra úplně nová. Tohle jsme neměli na starosti, my jsme nebyli manažeři, já jsem vystudoval DAMU, a tudíž jsem byl herec, ten, komu se říká, co bude hrát.
Teď se ta pozice trochu změnila. Já musím říkat, kde má kdo být, a obhajovat rozhodnutí, která udělám. To už je něco jiného. A potom je ještě složitější, když jsem mezi nimi. To mě nejvíc žere, to je někdy cítit, že ta atmosféra je trochu jiná.
Karel Heřmánek mladší ■ Narodil se 3. března 1989 v Praze. |
Máte tedy kromě vedení souboru čas i na hraní?
Jak jsme si to s bratrem rozdělili, tak mám samozřejmě více času se věnovat tomu, co mě baví, což je herectví. V našem divadle teď momentálně účinkuju v pěti hrách, hraju zhruba deset až dvanáct představení za měsíc. A měl bych být součástí jednoho filmového projektu, který mám dělat od Nového roku. Na to se hodně těším.
A pro tatínka nechystáte ještě nějakou hru?
Máme to v plánu, chystáme něco nového a chceme, aby toho byl součástí. Ale zatím exceluje ve skvělém přestavení Jistě, pane premiére! To je nadčasová hra, kterou máme na repertoáru už osm let, a pořád má divákům co říct. Určitě nadchne téměř každého, obzvláště ty, co znají britský seriál Jistě, pane ministře. Všechno se tam točí kolem politiky a je zajímavé, jak v každém období rezonují jiné pasáže hry. Je to velmi vtipné a milé představení.
Lucifer vašeho otce v pohádce S čerty nejsou žerty se stal kultovní postavou. Vnímal jste to jako dítě, že máte slavného tatínka?
Určitě. Vyrostl jsem na této pohádce stejně jako všichni ostatní. Není tady moc pohádek, které by zůstaly v srdcích diváků a ti se na ně těšili rok co rok. Ještě třeba Popelka… Jednou se mi dokonce poštěstilo zahrát si prince v divadelní pohádce Tři oříšky pro Popelku. A skutečný princ, pan Trávníček, mi tam hrál krále. Bylo to nádherné představení, i dva koně jsme tam měli, s kočárem, holoubci tam lítali i pejsci běhali…
Pomáhá to známé jméno?
Když vyrůstáte v divadle a rodiče jsou herci, tak to už tak nějak berete. Ale na základce to bylo trochu zlý, vyslechl jsem si často věty typu: Nemysli si, že když máš slavnýho tatínka, že se z tebe po... Někdo měl holt tátu doktora nebo právníka a já jsem měl tatínka v televizi.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Sám v sobě jsem si to pak řešil, když jsem byl na vysoké škole. Ani ne tak z důvodu, že bych se cítil kvůli tátovi někam tlačený, spíš jsem se s tátou vnitřně srovnával. Ten tlak, když jsem někam přišel a slyšel: „Koukejte, Heřmánek, co nám asi ukáže…“ To mi bylo nepříjemné. Časem jsem to hodil za hlavu, jinak to ani nejde udělat. To vám řekne asi většina dětí slavných rodičů.
Naposledy jsem to řešil možná před více než deseti lety. Trochu jsem se od toho očistil i díky tomu, že jsme s manželkou odjeli na dva roky do zahraničí a byli jsme tak od všeho odstřihnutí.
Kam jste odcestovali?
Byli jsme dva roky v New Yorku a bylo to tam krásné. New York je tak specifické město, nikde jinde takové není. Jak se správně říká, je to Babylon na řece Hudson. Je tam šílené množství lidí z celého světa, kteří se tam různě míjejí a potkávají. Tam to člověka tak pohltí, dostane se do takového kolotoče, musí někde pracovat, aby se uživil, ale žije to tam. Pracovali jsme tam, rozvážel jsem třeba jídlo. Je to výborná zkušenost, doporučil bych ji všem. Musím říct, že ty dva roky hrozně rychle utekly.
Chtěl byste v Americe žít natrvalo?
Měli jsme štěstí, že jsme projeli velkou část Ameriky, takže jsme si ji užili ze všech stran. Ale návrat domů je vždycky krásný. Tady má člověk kořeny a rodinu. New York je strašně rychlý a vlastně i drsný, ale lidé tam žijí přítomností, co mají teď, tak berou a jdou dál. Nemají moc čas se zastavovat a řešit, co bude, mít nějaké velké plány. Tady v Česku je to klidné, pro rodinu s dětmi ideální. Nicméně mi ta jejich kultura tam ohromně vyhovovala, takže na to rád vzpomínám. Chtěli bychom se tam s Nikol zase vrátit. I kdyby to mělo být jen na pět dní.
12. března 2020 |
